Textová rpg hra v alternativním světě Vampire the Masquerade

Narodil se v malé vesnici v Texasu. Město mělo přesně jeden obchod, jednu školu a jeden kostel. Jeho rodina byli farmáři v chudé oblasti. Krize už byla pryč, ale situace se nezlepšila. Obdělávat pole bylo nákladné a bez techniky prošpikované elektrikou se museli vrátit ke starým osvědčeným nástrojům, a to v mnohém znamenalo potřebu mnohem víc krků. Byl už třetím dítětem rodiny a naštěstí další nepřišlo. Byl tichý, chytrý, učení mu šlo, hrál baseball, ale to v malém městě nic neznamenalo. Jeho otec věděl, že kdyby pozemky rozdělil mezi tři syny, udělal by jim medvědí službu, a tak na to šel fikaně. Starším dvojčatům stačilo jeho živobytí; byli to pořádní pořízci a Rick byl chytrý. To by nebylo, aby neměli aspoň jednoho vystudovaného chlapce. Jak ale vyřešit problém astronomických cen školného? Jestli jeho otec něco uměl, tak to bylo vyčarovat z prdu kuličky. Než se Rick nadál, už před sebou měl papíry k narukování. Celé studium medicíny uhrazené za pár let služby jako vojenský doktor. Kluka jako on nic lepšího nečekalo. Známky měl vynikající a fyzické problémy pro něj nebyly překážkou. Se školou procházel i výcvikem. Měl štěstí a dostal se na stipendijní program. Vystudoval biologii, splnil výcvik. Byl výborný voják, rozkazy následoval do detailu, rychle přemýšlel a zbraň dokázal složit v rekordním čase. Už mu nic nebránilo začít studovat medicínu. Když ho přijali, čekali ho léta, na která vlastně docela rád vzpomínal. Měl se dobře. O peníze se moc starat nemusel díky vojenskému platu, a tak se mohl spokojeně topit v anatomických knihách. Sem tam nějaké rande domluvené kamarády s dívkou, co se o něj zajímala. Většina jeho kolegů už měla manželky; Dicka to netáhlo. Rád si ležel v knížkách, občas si zašel s kamarády na pivo nebo zahrál baseball. Z nějakého důvodu prostě neměl moc zájem o ženy. Vybral si urgentní péči. Tělo pro něj bylo jako skládačka a dávat ho do kupy v krátkém čase mu šimralo mozek tím správným způsobem. Dokázal se oprostit od stresu a okolí a soustředit se pouze na tělo pod ním jako málokterý z jeho spolužáků. Když dostudoval, nastoupil do služby. Vlastně byl spokojený. Většina misí byla v klidu. Staral se o vojáky, ve volném čase ošetřoval lokální pacienty. Většina ho respektovala. I přesto, že toho moc nenamluvil a míval svoje malé rituály, které málokdo chápal. Po dokončení atestace neměl ani moc času rozhodovat se, kam půjde dál, a poslali ho rovnou na praporní obvaziště. Dick možná nebyl dobrý na pokec, ale postarat se o to, aby mu voják nezemřel pod rukama, uměl jako málokdo. Zvládl tři rotace. Poslední mise byla mnohem horší. Situace byla těžká: hodně raněných vojáků a nemocných civilistů. Sblížil se tam s jedním vojákem, po dlouhé době si našel přítele. Byli podobně staří a on mu rozuměl. Zajímal se o Richarda, dokázal si s ním povídat a byli si opravdu blízcí. Bylo to už skoro sedm měsíců. Spánek začínal být luxusem, který si nemohli dovolit. Ten večer měl službu v obvazovně. Zrovna do vysílačky hlásil, že budou přepravovat do nemocnice raněné, pak přišla rána, hluk padající konstrukce a to, že najednou byl ve vzduchu… a pak už si nic nepamatoval. Kousek od stanu zasáhla zbloudilá střela. Probudil se až později, hluchý, s popáleninami, třeštící hlavou utlumenou těžkými léky na bolest a na několika kapačkách. Přežil vlastně jen zázrakem, jeho přítel ale takové štěstí neměl. Nikdy neřekl nahlas, že mu chyběl, nešel ani na pohřeb. Zotavoval se skoro rok. Bylo mu 39, měl o jednu nohu míň a žádný život kromě práce. Potom, co se zahojil, byl ještě nějakou dobu u svých rodičů, ale rodina, od které byl tak dlouho pryč, ho začala dusit. Matka se o něj konstantně starala i s jeho švagrovými. Po hlavě mu skákaly děti jeho bratrů. Musel poslouchat své bratry, jak mu lajnují život, protože jako správní farmáři museli mít na všechno názor. Komunita zde vyžadovala small talky, které nezvládal, a vidina pana doktora byla jako zlaté jablko pro všechny matky v okolí. A s jednou nohou a protézou, se kterou se ještě učil, bylo opravdu těžké tomu všemu utíkat. Zhruba tehdy začal o hodně víc kouřit. Na zahradu bylo nejdál, kam se dokázal dostat, teda dokud ho neobjevili synovci a nenapráskali ho jeho matce, která mu cigarety sebrala. Začal hledat práci ještě dřív, než úplně dobře chodil, a jeden starý známý z vysoké mu nabídl místo v Seattlu. Bylo tam chladno a upřímně cokoliv bylo lepší než vyhlídka svatby, horka a rodinných večeří. A tak se přestěhoval do Seattlu, kde nastoupil na urgent. Nebylo to o moc jiné než vojenská nemocnice, míň vojáků a víc bezdomovců, ale zvykl si na to. Dlouhé směny na urgentu mu připomínaly službu a zvláštním způsobem ho to uklidňovalo. Měl silný žaludek a byl zvyklý na mnohem horší zranění než většina místních doktorů a dokázal zůstat v klidu, i když na něj vytáhli zbraň. Nikdy se s nikým moc nevybavoval, udělal svou práci a za nějakou dobu si pečlivě zapamatoval informace o svých kolezích a dokonce s nimi dokázal zavést i menší hovory. Žil jsi svůj poklidný život, dokonce adoptoval i kotě, co našel v popelnici. Začal zase cvičit a víc se pohybovat. Žil si svůj osamělý poklidný život plný knih a práce.