Textová rpg hra ve alternativním světě Vampire the Masquerade

Victor si odjakživa velmi cení své svobody a nehodlá se jí vzdát. Tímhle rysem se výrazně odlišoval od zbytku své rodiny a byl tak onou černou ovcí. Když ho posílali do školy, doufali, že ho tamní řád zlomí a napraví. Marně. Tvrdé zacházení z něj nikdy nevyhnalo touhu po svobodě, jen ho naučilo, že si ji někdy sám musí dobrovolně nechat omezit, aby předešel větším nepříjemnostem. Něco se v něm ale přeci jen zlomilo. Byla střelka jeho morálního kompasu, který je od té doby celkem specificky pokřivený. Ti, kteří Victora znají hlavně z té chladné stránky, by jistě dokázali říct, že tenhle kompas směřuje k morálce asi tak spolehlivě, jako kompas Jacka Sparrowa k severu. Realita však není až tak černá, spíše jen šedá. Sice již během studií nadobro skoncoval s uznáváním stejných morálních hodnot, jakými se řídí většina společnosti, ale začal žít podle těch svých. A ty nejsou vždy nutně vychýlené jen na tu špatnou stranu. Například když všichni tvrdili, že mladí chlapci se musí řezat jako žito, aby z nich vyrostli muži, on byl přesvědčený, že řešením problému by bylo tu rákosku přerazit o ředitele, který za ni schovává svou vlastní neschopnost a nedostatek trpělivosti. I díky tomu má v určitých chvílích potíže s přijetím pomoci nebo rady. Stačí, aby ji nabízel někdo, kdo ztratil jeho úctu, nebo aby byla v rozporu s jeho vlastními hodnotami, a už se v něm všechno vzpírá a případné přijetí od něj vyžaduje obrovské sebezapření. Je velmi vzácné, aby si sám bez obalu řekl o pomoc. Stále v něm straší ta stará představa, že by tím projevil slabost. Většinou si tedy buď poradí sám, nebo to zamaskuje jako rozkaz či žádost o laskavost. Tuhle skvrnu na charakteru mu zanechal jeho závěrečný rok na Winchester College, kdy působil jako školní primus. Celé ty roky, co na tu pozici dřel, žil v iluzi, že bude jiný než jeho předchůdci. To sice byl, ale stejně tak byl jiný, než jaký chtěl být původně. Nově nabytá moc ho sice nezkazila úplně, ale nedokázal ji nevyužívat ve svůj prospěch. Jeho představa o tom, že si vše bude stále dělat sám a bude jen dohlížet na to, aby se ostatní studenti nedopouštěli bezpráví na druhých a aby neporušovali školní řád, se rozplynula jako pára nad hrncem. Místo toho, aby si dál vlastnoručně leštil boty, kartáčoval uniformu a sám dělal další každodenní práce, které ho zdržovaly od učení, začal tyto úkoly delegovat na mladší chlapce. Čest gentlemana mu však nedovolovala je za chybně odvedenou práci sešvihat jasanovým prutem, i když na to měl právo. Místo toho je přísným hlasem pokáral a pak jim trpělivě ukázal, jak to příště udělat správně. Díky tomu si zachovával tvář vzorného strážce kázně, aniž by se stal dalším tyranem. Očividné porušování zavedeného řádu však trestat musel, jinak by si své pracně vydřené postavení neudržel. Obzvlášť nekompromisně pak jednal před zraky prefektů, ředitele a učitelů, aby se nezdálo, že vyměkl. Problém byl v tom, že nedokázal ztrestat nevinného, na což jednou sám doplatil. Nachytal skupinku chlapců, která právě inkoustem přimalovala knír na obraz ředitele. Když si ho všimli, rozutekli se do všech stran a zpoza rohu vyšel jiný žák, který měl shodou okolností prsty umazané od inkoustu. Než ho stihl odehnat, objevili se dva prefekti. Victor se pod tím tlakem nesložil, ale bleskově zareagoval. Chytil chlapce za límec a odtáhl ho z chodby do první místnosti, která byla odemčená. Tam mu nařídil, aby si zakryl pusu rukama a křičel do nich. Sám pak několikrát silně udeřil jasanovým prutem do polstrovaného kavalce. Ten zvuk prefekty obelhal, jenže chodbou zrovna procházel ředitel a modrý knír na obrazu se nedal přehlédnout. Prefekti mu sdělili svou pravdu a ředitel si šel pro domnělého viníka, aby mu ještě přidal. Když rozrazil dveře studovny, přistihl Victora napůl napřaženého k falešné ráně. Následovala cesta do ředitelny, kdy Victor sehrál další divadlo pro prefekty a vyděšeného chlapce táhl za sebou. Jakmile za nimi zaklaply dveře, vylíčil řediteli, co zahlédl on a jak pokroucenou realitu viděli prefekti. Odvolával se na čest gentlemana, který nesmí vztáhnout ruku na nevinného, ale zároveň musí chránit svou pověst. Ředitel mu sice uvěřil, ale odmítl tu původní lež nechat bez následků. Dohoda zněla jasně. Victor si udrží svou funkci, ale musí přijmout trest rákoskou. Když si měl vybrat mezi veřejným ponížením a tím, které zůstane jen mezi ním, jeho chráněncem a ředitelem, samozřejmě si chtěl zachovat svou funkci a čest. Sehnul se přes stůl a nevydal ani hlásku. Přesně tak, jak byl naučený. Victor tehdy pochopil, že v životě jsou chvíle, kdy se pro vlastní dobro musí uchýlit k sobeckosti a má si přestat hrát na hrdinu. V očích mladšího chlapce jím sice zůstal, ale on sám se za něj nepovažuje. Postupně ztratil schopnost odpouštět a začal být pomstychtivý. Je zázrak, pokud z něj někdo vyloudí druhou šanci a ještě vzácnějí je, aby upustil od vytoužené pomsty. Na tu je schopný čekat i roky, jen aby stála za to. Když se zdá, že už zapomněl nebo odpustil, ve skutečnosti jen vyčkává na okamžik, kdy to bude bolet nejvíc. Takto rázně jedná i proto, že on sám nemá ve zvyku být zrádcem či lhářem. Dokud to není vyloženě nutné kvůli vyšetřování, vyhýbá se podvodům i lžím. A když už se něčeho takového musí dopustit, nečeká, že mu bude odpuštěno. Nemá však ve zvyku urážet se kvůli zbytečnostem a cení si upřímnosti. Nehrozí, že by někomu dal po tlamě jen za to, že mu dotyčný oznámil krutou pravdu. Dokud to nebylo za účelem podkopání jeho autority, ještě poděkuje. A pokud bylo, tak za něj poděkuje jeho pěst. I proto se rád obklopuje zvířaty. Ta hned dají najevo, jestli o jeho společnost stojí nebo ne. Je schopný si udělat mazlíčka z čehokoliv, co od něj vyloženě neuteče. Kde jiný vidí odpornou havěť nebo zbytečného spotřebitele drahocenného kyslíku, Victor spatřuje nevinnou dušičku. Není nic zvláštního, že ho najdete, jak se mazlí třeba s naprosto umazanou krysou, stará se o vránu se zlomeným křídlem nebo hází nějaké dobrůtky holubům na ulici. Je faktem, že ačkoliv to byly zejména školní roky, které ho zformovaly, finální ránu jeho charakteru zasadila až Proměna. Krev Gangrela propustila na povrch všechno, co se dusilo pod maskou dokonalého důstojníka. Z té masky, která byla dříve svěrací kazajkou, se stal štít, který mu umožňuje přežít u dvora, aniž by si na něj každý vznešenější upír hned ukazoval prstem. Dokonalým příkladem je třeba jeho svérázný módní vkus. Jedná se o škálu od „Tak takhle vypadá to módní peklo." po „Dneska mu to sluší. Kde je sakra ten neladící kus?". Rozum mu totiž našeptává, že by měl svým vzhledem reprezentovat, ale ta část jeho mysli, která touží po absolutní svobodě, na něj řve, že má mít úplně na háku, co si o něm kdo myslí. Ve většině případů tak vznikne něco, co sice jako celek ladí, ale zároveň to obsahuje nějaký detail, který to rozbíjí. Ať už jde o neladící kus oblečení, stylově nevhodný doplněk, rozcuchané vlasy, neupravené vousy nebo cokoliv jiného. Záleží na tom, jak moc to chce ukázat. Někdy je to něco, co přímo bije do očí, jindy je to jen nenápadný detail. A pokud to nevidíte, můžete si být jisti, že má pod tou iluzí dokonalosti oblečené alespoň trenky se srdíčky nebo kachničkami, ne-li něco horšího. Do podobného spektra se roztáhla také jeho touha po sociální interakci. Jednu noc se sám toulá po lese, druhou stráví ve své lesní chatě společně s ghoulem a blood doll hraním karet a tu třetí se nehne z centra dění a povídá si s každým, na koho narazí. Jelikož ne vždycky může jen tak odejít ze společnosti a ne každý dokáže pochopit zdvořilé odmítnutí, musel si vypilovat schopnost vypudit nežádoucí a otravné jedince ze své blízkosti i beze slov. Pokud se tedy „blbě vyspal“ a někdo mu vnucuje svou přítomnost, má tendence zajistit, aby to byla nepříjemná zkušenost pro ně oba. K tomuto účelu je schopen využít i tak obyčejný předmět, jako jsou noviny. Ty má totiž často při ruce, protože rád zůstává v obraze. Stejně tak ho nikdy neopustila záliba ve čtení knih a učebnic, čímž se snaží dohnat ztracené roky studií. Pokud si tedy myslíte, že čtení je vždy velmi tichá činnost, Victor vás dovede přesvědčit o opaku. Buď z velkých novin vyloudí hlasitý zvuk tím, že se je pokusí narovnat pomocí prudkého cuknutí ve vzduchu nebo si dá záležet na tom, aby zvolil ten nejhlučnější způsob obracení stránek. Záleží na tom, jak moc nápadný si dovolí být, a na míře natvrdlosti toho, jemuž takový signál k odchodu patří. Mezi jeho další (zlo)zvyky patří také to, že si čas od času sáhne po levé ruce v pohybu, jako by si sundával snubní prsten, který tam ale nikdy nebyl. Nebo záliba v hlasitém křupání kloubů, které vzhledem k jeho stáří už spíše zní, jako kdyby se mu lámaly kosti. A taktéž to, že z něj sem tam vypadne pár slov v latině nebo řečtině, což je další stopa jeho školních let. Mimo to má stále v paměti vypálený winchesterský slang i tradice. Občas z něj tedy vyletí slovo, jehož správný význam nelze najít v žádném běžném slovníku. Jak šel čas, Victor začal zjišťovat, že většina nových vymožeností mu jde alespoň trochu na nervy. Opravdu na milost vzal jedině vývoj motorových vozidel a zbraní, protože obojí naprosto zbožňuje. Obecně se však dá říct, že hledá chyby na všem, co je mladší než on, a to i tehdy, pokud to denně používá. Zkrátka jen z principu frflá. Co ho v průběhu let naopak opustilo, byla jeho nezvladatelná zvědavost. Naučil se, že ji má držet na uzdě a dříve myslet, než jednat. To je nejcennější a zároveň nejkrutější lekce, kterou mu jeho sire dal. Ovšem nejlepší lekce, kterou si z Luxoru odnesl, byla od Sheriffa. A to, že se všechno lépe zvládá s odpovídající dávkou ironie a sarkasmu, čímž se řídí každou noc. Po příchodu do Seattlu se usadil v lesní chatě, ve které žije doteď. Jen už v ní není sám. První tam zatáhl svého ghoula a později i blood doll. Oba nájemníci se mu velmi vyplatili. Matthias do něj hučel tak dlouho, dokud neodkoupil auto-motosalon, ve kterém pracoval, a kde mu lezl na nervy původní majitel. Cressida pro změnu dělá všechno pro to, aby se z chaty stal útulný domov, a ne úkryt příšery, což jí ale oba pánové pravidelně bojkotují, takže výsledek je někde mezi tím. Ona zvelebí obývák, ale vzápětí se v další místnosti na posteli skví Victorovo hnízdo z kožešin a mezitím v kuchyni Matthias špiní většinu nádobí při vaření nebo pečení.