VAMPIRE THE MASQUERADE:
Charakteristika:
William na první pohled působí jako elegantní muž na vrcholu sil s nádechem aristokratické nadřazenosti, což spolu s jeho způsobem oblékání tvoří fasádu muže z vysoké společnosti, která funguje snad v každé době. Jeho vlasy, černé jako noc, když je měsíc v novu, jsou jedním z jeho z jeho charakteristických rysů, které doplňují černé oči, které se jsou stejně temné jako jeho vlasty a hluboké, tak že když se do nich budete dívat příliš dlouho, tak vám může připadat, že vás pohlcují stejně jako okolní světlo. Avšak nebojte se, v davu ho nepřehlédnete, svou přítomnost dává vždy najevo, ale ne okázale ani hlasitě, zkrátka přitahuje pozornost lidí okolo sebe jen svou přítomností, čehož si je velmi dobře vědom a vědomě toho využívá, když to potřebuje už celé věky. Ve společnosti vlivných a mocných byl vždy jako ryba ve vodě, přirozeně s nimi dokáže komunikovat a přistupovat na jejich hru a otočit situaci tak, aby hrála v jeho prospěch, což z něj dělá neocenitelného diplomata. Potřebujete zorganizovat ples, koncert nebo obyčejnou večeři pro dva? Tak to jste přišli za tím nejpovolanějším, protože stejně jako dokáže s lidmi jednat, tak dokáže připravovat náročné akce k nejvyšší spokojenosti zúčastnění, s takovou lehkostí, s jakou jiní zabíjejí, on organizuje hostiny a schůzky.
Nebo aspoň takový obraz nastavuje světu, když se, ale nedívá, tak obzvláště když jde o jednání s někým, kdo podle něj nepobral ani minimální inteligenci či schopnosti chovat se, tak vypadá jako by z toho měl migrénu, pochopitelně žádnou nemá, ale je to takový tik, který si vyvinul ještě jako člověk a neopustil ho ani po smrti, to si totiž dlaní zakryje obličej a začne si mnout spánky, jako by ho z toho bolela hlava. Může vás ale potěšit to, že tohle nejspíš nikdy neuvidíte, protože tuhle svou slabost dokáže velmi umě maskovat.
Pokud vás zajímají jeho hostitelské zvyky, tak ty vám mohu velmi dopodrobna popsat, přesněji jedná se o zvyky, které jsou v něm zakořeněny tak hluboko, jak jen mohou v někom být zakořeněny. Ve chvíli, kdy dorazíte a on vás pozve do jeho přijímacího sálu, tak vám nabídne svou pravici, čímž vám dá najevo, že se vás nechystá zabít, následně vám nabídne pohár s krví v poháru z broušeného křišťálu (krev je dopředu vybrána podle jedincových preferencí.), tím nahrazuje pohár s vodou a chléb se solí. Tím, že tento pohár vypijete, tak vy přijímáte jeho pozvání a svěřujete se do jeho rukou. V takovou chvíli jste pod jeho ochranou jako jeho host a on takový závazek bere smrtelně vážně, jelikož pro něj je to věcí osobní cti.
William je starý a zažil toho mnoho, zkrátka už se to začíná podepisovat na jeho mysli, která se občas ztratí v čase, zkrátka si někdy nedokáže vzpomenout, jestli se něco stalo před padesáti, sto lety nebo jen pár dny. Stává se mu, že plynule přechází mezi moderní řečí a starými dialekty, což bývá zpravidla ten nejmenší problém, horší je spíš to, že mu to ani někdy nepřijde divné. Tyhle stavy se mu ději zatím jen jednou za čas, není to úplně nejčastější.
Na svět nahlíží poměrně pragmaticky, někdo by možná řekl, že až cynicky, což mu je bohužel většinou spíš na škodu, protože jen málo, kdy je s takovým přístupem nalézt někoho, kdo by byl ochoten s ním trávit čas, což mu zejména v těchto letech, která tráví poměrně sám, způsobuje to, že je dost odtržen od světa, někdo by však mohl říct, že se zkrátka jen tento starý muž cítí osaměle.
Pokud jde o jeho preference ohledně toho, z koho je ochoten pít, tak to mohou být téměř výhradně ženy mezi osmnáctým a třicátým rokem života, vysoká s atletickou postavou, se zlatými vlasy, které nesmí být kratší než po ramena. Rovněž preferuje, aby měli krevní skupinu A+, ale na tom netrvá, důležitější je, aby byli schopné vést smysluplnou inteligentní konverzaci, protože pokud ho začnou nudit, obvykle rychle ztratí chuť, zejména má rád, když se mu jeho kořist nepodřizuje, líbí se mu totiž, když mu oponuje, protože podle něj není nic lepšího než dobrá výměna názorů s někým, kdo se nenechá lehce přemoct.
Historie:
William se narodil do rodu Eadriců, jednoho z posledních, možná úplně posledního rodu, který datoval svůj původ až do dob Alfréda velikého nájezdů velkých severských armád. Prakticky odjakživa se hlásili k tomuto dědictví a stará angličtina byla jedním z jazyků, který musel mladý William ovládnout, a to i navzdory, že jím v této době už vlastně žádný jiný šlechtický rod nemluvil.
On sám se narodil Hanrymu Eadricovi, jednomu z menších severských pánů, kteří svou důležitostí nebyli nějak signifikantní, ale ani úplně bezvýznamní. Mladý William se proto jakožto jediný syn svého otce učil již od malička umění vládnout, což samo osobě je opravdu náročnou disciplínou. Protože kromě toho, že musíte rozumět tomu, jak toto území spravovat, tak musíte být válečníkem, velitelem, ale i diplomatem.
On se tyto všechny věci učil, jak jen mohl. Postupně však zjistil, že z něj nikdy nebude žádný velký válečník. Na druhou stranu v správě území a v rozhovorech se šlechtou měl mnohem lepší předpoklady, které také rozvíjel.
Rovněž v těchto letech zažil to, co snad každý jeden šlechtický synek. A to bylo to, že se za ním mladé slečny jen hrnuli, a nejen protože byl vysoký a dobře stavěný. Je fakt, že si tuto pozornost užíval plnými doušky. Měl však štěstí a nikdy nezplodil nemanželské dítě (a nikdy žádné nezplodí.)
Postupně, jak tedy dospíval a zdokonaloval se ve šlechtických disciplínách, se u něj začala rodit ambice být více než jeden z mnoha šlechticů. Chtěl být dost významný na to, aby se s ním lidé bavili s úctou. Aby měl moc i ty, co ho převyšují postavením, odmítnout, pokud ho urazí.
Když dorostl do vhodného věku, tak ho oženili s mladou dámou z rodu, se kterým se jeho otec potřeboval spojit. On však již zapomněl na jméno tohoto rodu, ne však na její jméno, protože to byla Joana.
Byla krásná, to si pamatuje velmi dobře. Byla vysoká, téměř jen o kousek nižší než on, a štíhlá jako ratiště luku s dlouhými zlatými vlasy, které byli jako paprsky slunce (odtud dle všeho pochází jeho preference co se zdroje krve týká). Pro jeho mladé srdce tehdy ještě plné ideálů, které ještě nezadusili staletí intrik, jí dal celé jako už nikdy nikomu.
Čas plynul dál a on dospěl v muže, tedy podle tehdejších měřítek. Jeho otec zemřel krátce na to a on zdědil rodinná panství a titul.
Se svou ženou po boku se začal aktivně angažovat v politice uvnitř zemí anglické koruny a dotáhli to opravdu daleko, a to až na dvůr tehdy ještě nezletilého krále Eduarda III. Zde se za vynaložení nemalých částek snažil prosadit co nejlépe to šlo.
Tehdy ho však čekala asi největší rána jeho smrtelného života. A to, že jeho žena, kterou tolik miloval, zemřela během porodu dítěte, které se také narodilo mrtvé. Tahle událost ho skoro zlomila. Dlouhou dobu držel smutek.
Nakonec se, ale rozhodl, že nemůže dopustit, aby to, co se svou ženou budoval, jejich postavení, přišlo na zmar. Už se znovu ale neoženil, i když mohl. Nápadnice měl. Žádná však neměla to, co měla jeho žena. Rovněž ale také zatvrdil své srdce.
Možná vás to zase tak nepřekvapí, že v tuto dobu se stal mnohem více nemilosrdným ve svém úsilí. Vlastně v této době se začal stýkat s ženou jménem Margaret, která měla být šlechtičnou z francouzských držav anglického krále.
Nevzplanul k ní nějakým zvláštním citem, ale ukázalo se, že pro jeho plán vystoupat co nejvýše ve společenském žebříčku u dvora je dost důležitá. Jednalo se tedy více o strategické spojenectví než o něco v tuto chvíli pro něj důležitější než láska, která mu přinesla tolik bolesti.
Jeho společnice však nebyla obyčejná. Přesněji se s ním scházela pouze v noci a chodila jen na noční akce. Tehdy ale nevěděl, že to je ona, kdo ho zkouší a oťukává si ho. To se měl dozvědět až o něco později.
Když se nakonec rozhodla, že je hoden a že nadešel čas a nabídla mu tuto možnost stát se dost mocným na to, aby mohl kontrolovat dění okolo sebe a aby mohl získat to, po čem touží. Tohle ho upřímně zaskočilo, ale nebyl důvod, proč tuto nabídku odmítnout. A tak se z něj stalo to, čím je dnes.
Po přeměně se i nadále objevoval po boku jeho paní jako její doprovod a pomalu se učil, co potřeboval k přežití. Rovněž se ale během toho aktivně zapojoval do života u dvora.
V těchto časech právě vypukl konflikt mezi královstvím Anglickým a královstvím Francouzským, který bude později známí jako stoletá válka, což ale v těchto časech nemohl nikdo tušit. Asi největším problémem pro něj bylo to nalézt osoby vyhovující jeh požadavkům. Obzvláště z počátku to bylo neskutečně náročné.
Tyto léta pro něj byli do budoucna dost určující. Přesněji byli důležitá v tom, že ho ukotvili v nové společnosti, do které byl vtažen.
Během následujících let a desetiletí se podílel se svou paní na tom, aby Anglie zvítězila. Zejména jim do toho hodila vidle ta žena bůh ví odkud, Johanka z Arku, Svatá panna Orleanská, která otočila válku v prospěch Francie.
Wiliam čas od času vypráví o tom, jak spolu se svou paní připravili její konec. A že kdyby tam mohl být, tak by tu hranici zapálil. Ale nakonec mu tom, že toto celé jen zosnovali.
Stoletá válka však i navzdory jejich snahám skončila prohrou Anglie. A právě čekal další konflikt v podobě války růží, kde si William už tedy před delší dobou vyhlédnul Richardem Plantagenetem, třetím vévodou z Yorku.
Sdíleli spolu totiž některé názory na to, jakým směrem by Anglie měla směřovat. Rovněž si oba uvědomovali, že Jindřich VI. Byl slabý a že je kontrolovaný jeho manželkou a další šlechtou.
Proto, když byl Richard jmenován regentem, tak mu pomáhal sestavit reformy, aby se Anglie mohla opět po prohrané stoleté válce postavit na nohy. Ty však byli velmi rychle po Richardově odvolání zrušeny.
Následně se tedy angažoval v událostech, které předcházeli válce růží, jak tento konflikt mezi dvěma větvemi rodu Plantagenetů bude později nazýván.
Po Richardově smrti v bitvě u Wakefieldu nepřestal Yorky podporovat a stál za nimi celou válku. Nebo přesněji se snažil od jistého bodu organizovat jednání, která by situaci vyřešili bez boje.
Zde rozvinul svůj diplomatický talent. Protože i když podporoval Yorky, dokázal si udržet úctu a respekt Lancasterských protivníků.
A když i tato válka skončila prohrou Yorku, tak se stáhnul do ústraní na nějakou dobu. Mezitím se také rozešel se svou paní, která odcestovala do Francie.
On zůstal v Anglii a dlouho se držel při zemi a spíš pozoroval svět, než že by se snažil přímo ovlivňovat dění. I když nezahálel a spíš budoval síť sídel a obchodníků, kteří ho co nejlépe mohli zásobovat penězi a vlastně vším, co by mohl potřebovat. Zde využil skvělé organizační schopnosti.
Jak šly roky, tak se opět vrátil do dění. Přesně v tu správnou chvíli, aby se pro změnu mohl podílet na rozvoji Britských kolonií, které mají dát v budoucnu dát vzniknout největšímu impériu, které kdy svět viděl.
Angažoval se rovněž aktivně v upířích kruzích, kde si budoval už celé roky strategická spojenectví a uzavíral dohody, proto aby upevnil své postavení. Tato věc pro něj nebyl nic nového. Už to dělal dřív, ale tentokrát to bylo opravdu aktivně.
Navíc zjistil, že jediný rozdíl je to, že musí přemýšlet v mnohem delších horizontech, než přemýšlel ve vztahu k lidem. Navíc už v těchto dobách byl už nebyl žádné mládě a měl moc sám o sobě.
Jeho paní zemřela během Francouzské revoluce, což ho zasáhlo, ale jinak než smrt jeho ženy před těmi staletími.
Možná proto od těch časů nenávidí už definitivně cokoliv, co popírá podle něj přirozený řád světa a rozložení věcí, které podle něj vycházeli z toho, jak to má být. A když pak přišel Napoleon, tak to v jeho očích jen potvrdilo jeho světonázor.
Další desetiletí prožíval hlavně vnitřním životem ve společenství ostatních jako on a nadále hromadil moc a budoval si kontakty. S vypuknutím Industriální revoluce se pustil do podnikání, jelikož vycítil, že v tom je budoucnost, a měl pravdu.
Devatenácté století pro něj tedy byla jakási renesance v jistém sova smyslu, nebo možná zlatý věk, protože nikdy nebyl mocnější ani bohatší.
Když vypukla první a po ní druhá světová válka, tak poznal, že svět, kde Británie vládne vlnám, se chýlí ke konci. Tehdy se přesunul do Seattlu.
Zde nepřišel do zcela cizího světa, protože zde již několik známých měl. Takže mu zabydlení netrvalo zase tak dlouho a aktivně se zapojoval do dění v tomto novém kolektivu.
Někdy v osmdesátých letech dvacátého století začal něco pociťovat. Byl to zvláštní druh únavy.
Začal na něj totiž doléhat jeho věk a taky to, že ještě nikdy neoddal Torporu.
Proto strávil dalších dvacet let přípravou na tuto nevyhnutelnou událost. A se začátkem nového tisíciletí ulehl a spal. Tehdy však nevěděl, jak dlouho to bude.
Když se po tomto spánku probudil, hladoví, dezorientovaný a slabí, zjistil, že spal cele jedno století. Zjišťoval, že svět, do kterého se probudil, se téměř v ničem nepodobá tomu, jaký svět opustil.
Proto následující roky strávil tím, že se znovu učil například i jazyk. Ale také si doplňoval mezery v tom, co se stalo, a musel znovu začít budovat.
Začal podnikat a postupně si následujících dvacet let soustavně budoval společnost, která mu bude zajišťovat peníze a rovněž potravu. Protože si založil divizi své firmy, která měla hledat vhodné ženy podle jeho chuti, ale klidně i pro jiné členy rodu Ventrue.
Dnes se opět angažuje ve společenském životě a brousí si zuby na titul Keepera.
Aktualizováno:
17. 9. 26
Status:
William
Eadric
Ventrue
XI.
Generace
Známé vazby a kontakty:
Sire: Margaret (+ 1794)
zesnulá manželka: Joana (+ 1330)
"Čest vám možná nezíská moc ale získá vám respekt a respekt vám může získat moc"
Aspekty:
Pravidla jsou to co nás odděluje od zvířat
Poslední Anglossas
