top of page
lepík

Carmine

lepík

Lörinc

pagecharactersheetfullsize.png
bannertransparentshort.png
Charakteristika:
Už na první pohled si i obyčejný člověk všimne, že je s ním něco špatně. Těžko říct, čím přesně to je, necvičené oko laika si nevšimne důležitých detailů, ale i tak pozná, že je s ním něco jinak. Setkání s ním je “podezřelé”, jako mluvit s dokonalým androidem. Vypadá jako přesná napodobenina člověka, ale lidský mozek přesto pozná, že je něco v nepořádku. Možná je to tím, že má obě strany obličeje naprosto totožné, stejně jako zbytek těla. Tedy, skoro, při chůzi je lehce patrné, jak se mu pravá noha hýbe jinak než by měla. Ne natolik, aby si toho každý hned všiml, ale celkový podivný pocit z jeho osoby to jen podtrhuje. Nepomáhají mu ani gesta a výrazy v obličeji, které úzkostně a pečlivě kontroluje. Snaží se být přívětivý, když to situace vyžaduje, většinu času v tom bývá dost obratný. Jeho vzhled a určitá pověst, která ho provází, mu v komunikaci s ostatními však příliš nepomáhá. Hlavně pozoruje, bádá, zapisuje a dohlíží na ty, kteří by se mohli vydat špatným směrem. Ví, že je velice tenká hranice mezi tím, co dělá a je to ještě snesitelné, a ztrátou kontroly a nevyhnutelným šílenstvím. Proto je potřeba striktně dodržovat řád a pravidla, i malý ústupek by mohl znamenat katastrofu. Někdo by ho mohl pokládat za krutého a bezohledného, jemu na tom ale pramálo záleží. Stejně tak by se lékařský výzkum na myších dal považovat za krutý, ale vyššímu dobru se musí něco obětovat. Hlavní je, že nedělá nic bezúčelně, krutost není něco, na čem by stavěl. Člověk to zvládne k vlastnímu druhu i bez něho, za své lékařské praxe toho byl nesčetněkrát svědkem. Divočejší období má už za sebou, nepotřebuje zkoumat, jak vypadá lidské tělo zevnitř, takovému bádání se už dávno nevěnuje. Naopak, svoje poznámky poskytuje komukoliv, kdo se o takové věci zajímá. Na co zbytečně vystavovat ostatní utrpení, když je ho kolem tolik? Sám tolik věcí vyzkoumal a pochopil, že není třeba, aby ty ošklivosti dělal někdo znovu. Vnímání některých věcí má docela posunuté, vzhledem k tomu, čím vším si prošel. Války, mor, další války, epidemie… Takové velké věci ho odjakživa fascinovaly, z vědeckého hlediska. A když toho za celý svůj dlouhý život viděl tolik, málokterá situace ho dokáže nějak rozhodit nebo znechutit. Když nejde o nic osobního, dokáže jednat logicky, až v podstatě chladně. Na osobní věci reaguje právě naopak, ale osobních zájmů mu už moc nezbylo. Na veřejnost chodí málo, pro věci, které potřebuje, posílá učedníky ze svého klanu. Ale občas si udělá nějaký ten výlet, aby viděl, jak to vypadá venku. Obvykle nosí drahé košile, saka a kabáty, dopřává si to nejlepší, co svět může nabídnout. Rád se zajímá o to, jak některé věci fungují, jeho vědecká zvědavost se netýká jen anatomie, ale všeho kolem. Díky tomuto zájmu umí ovládat moderní technologie, dokonce i řídit auto. V reálném světě se tak určitě neztratí. Za žádných okolností se nedotkne lidského jídla a pití, k tomu chová naprostý odpor. Jak by taky mohl své dokonalé tělo znesvětit něčím tak odporným? I v pití krve je poměrně vybíravý, má rád, když jeho cíl projevuje známky inteligence. Když se s nějakým smrtelníkem baví delší dobu, znamená to, že ho testuje, jestli je pro něj vhodný. Nerozlišuje věk, pohlaví nebo rasu, důležitý je pro něho mozek. Rád si dopřává to nejlepší i v tomhle ohledu.
Historie:
Narodil se do rodiny nižších šlechticů za Rakouska Uherska, na území dnešního Maďarska. Jeho léno leželo na hranici Královských Uher, částí okupovanou Osmanskou říší a Sedmihradskem, takže u nich byly šarvátky v podstatě na denním pořádku. Jako nejstaršímu synovi se mu dostalo privilegia jít studovat, zatímco mladší sourozenci postupně umírali na bojišti. Jako mladý chlapec byl poslán na studia do Padovy, později do Trnavy, kde v té době vznikla univerzita zabývající se studiem přírodních věd. Brzy si získal pověst nadaného a zapáleného žáka. Nejvíce se začal zajímat o studium lidské anatomie, v té době mladém vědeckém oboru. Neštítil se účastnit veřejných pitev, studovat lidské tělo ve své primární podstatě. Učil se u jezuitů, ale náboženské texty ho neuspokojovali. Dostal se k tehdy nebezpečným okrajovým textům, učil se ranné anatomii, herbální anestezii a iatrochemii. Jeho znalosti byly do této doby značně teoretické a velice toužil po tom se nějaké pitvy zúčastnit nejen jako divák. Ještě před dokončením studia však jeho rodinu postihla velká tragédie, rodinné sídlo bylo částečně vypáleno a zbytek rodiny zavražděn. Musel se tedy vrátit do rodného léna, aby ho spravoval. Nesl to velice nelibě, studium pro něj bylo vším, ale aby si zachoval status a hlavně peníze, nic jiného mu nezbývalo. Nejdřív byl naštvaný, že ve svých třiceti letech musel přerušit nadějné studium, ale brzy pochopil, že je to příležitost k tomu, vrhnout se na praktickou vědu, ke které ho zatím nikdo nepustil. Zdevastované sídlo a probíhající boje mu poskytli ideální prostor pro vědecké zkoumání zraněných a mrtvých vojáků i civilistů. Pod záminkou pomoci zřídil ve svém sídle nemocnici, ale ve skutečnosti se věnoval svým experimentům s lidskými těly. V jednom z nájezdů vojsk se sám zranil a přišel o nohu. Ve snaze přijít na způsob, jak si nohu vrátit, pracoval ještě usilovněji na svém bádání. Své poznatky konzultoval s jedním profesorem z Trnavy, který byl jeho poznatky natolik fascinován, že se rozhodl přijet za ním a vidět jeho “nemocnici” na vlastní oči. Lörinc ale netušil, že profesor je ve skutečnosti upír z klanu Tzimisce, který v něm viděl potřebný potenciál. Pár týdnů společně prováděli vědecké zkoumání než ho jedné noci konečně proměnil. I po proměně na upíra pokračoval se svým Sirem ve zkoumání lidského těla, tentokrát na vyšší úrovni. Podělili se o své poznámky a společně zkoušeli přijít na to, jak mu vrátit amputovanou nohu. Cesta to byla strastiplná, lidská noha, i uřezaná zaživa nefungovala, možná tak pouze jako nechutná protéza. Bylo lepší ji tedy vyrobit primitivní ze dřeva a pokračovat ve výzkumu. Své panství opouští v doprovodu svého Sira na podzim stejného roku, aby se společně zabydleli ve Vídni. Město mezi tím prošlo masivním obléháním. Zničená předměstí a tisíce mrtvých a raněných jim poskytli ideální příležitost k tomu si zařídit vlastní lazaret, díky kterému mohli pokračovat ve společném výzkumu. Pokračují v tom i v době morové epidemie, která se roku 1713 prohnala městem. Pro obyvatele města tragédie, pro ně příležitost k hlubšímu poznání. Společně dál zůstávají ve Vídni a když roku 1784 Josef II. otevírá Všeobecnou nemocnici a Narrenturm, zavírá svůj soukromý lazaret a i se Sirem se stávají konzultanty. Nová nemocnice potřebuje experty, kteří pomohou spoluvytvořit voskové anatomické modely do Josephina. V době Napoleonských válek už i konvenční věda docela pokročila, s vlastní umělou nohou se mu začíná dařit. Jeho noha funguje na principu pružinového mechanismu, který si nechal na zakázku vytvořit. Má tedy nejen pohyblivé koleno, ale i do určité míry kotník. Ze zbývajícího pahýlu nohy si vytvořil výběžek, na který snadno upíná protézu. Je to daleko lepší než to, co dokáže tehdejší medicína. Soustavně dělá pokusy o to, si k noze připevnit opravdovou nohu z masa, ale to se mu pochopitelně nedaří. Mechanická noha je to nejlepší, co svede vytvořit, ale i tak to není to, co si představoval. Pořád si ji musí nasazovat, upravovat a skrývat ji před lidským personálem nemocnice. Navíc není tak rychlý a obratný, jak by potřeboval být. Vídeň opouští po konci napoleonských válek, v roce 1816 a vydává se za doprovodu svého Sira do Paříže. Nové město, šikovnější řemeslníci, kteří vyrábí lepší hodinové strojky, které může efektivněji použít do své protézy. Z Paříže cestuje o dvacet let později do Londýna, kde se rodí moderní chirurgie. Vynález éteru jakožto anestezie ho velice fascinuje, už nemusí k omámení svých subjektů používat bylinné odvary. Před začátkem první světové války se na pár let vrací se Sirem do rodného Maďarska, aby si uspořádal svůj výzkum a doplnil ho o moderní poznatky. Po začátku první světové války se na chvíli vrací do Vídně, ale to město už není to, co bývalo. Přesune se do Mnichova, kde studuje u Ferdinanda Sauerbrucha, který tehdy vyvíjel pohyblivé protézy ovládané svaly. Tohle řešení je dost průlomové, uvědomí si, že ve svém výzkumu postupoval špatně. Dozví se, že pomocí popruhů, které pacient může ovládat rukou, dokáže ovládat protézu. Tato metoda se nepoužívá na nohy, protože noha je na to příliš těžká. Pro něj ale neplatí obyčejné lidské zásady, vytvoří si na sobě svalové a kožní kanály v pahýlu, což u obyčejného člověka nejde. Poprvé tak může koleno a kotník ovládat vlastními svaly. Noha ho částečně poslouchá, pořád ale není spokojený, noha ho pořád limituje. Tady se také poprvé hádá se svým Sirem. Mechanická cesta je podle něj slepá ulička, která nikam nevede. Přestává mít trpělivost s jeho posedlostí protetickou nohou, podle něj by se přes to už měl přenést a věnovat se něčemu jinému. Tělo je substance, kterou jde přetvořit a ne ji nahradit strojem. Po konci první světové války se se svým Sirem pohádá natolik, že ho opouští. Jejich bádání se vydává jinými směry, stejně jako oni dva. Svoji hořkost a vztek zmírňuje cestováním po pomalu se obnovující Evropě. Znovu navštíví Vídeň, kde studuje u Steinacha, který provádí experimenty s transplantacemi, za účelem omlazování lidského těla. Při zkoumání přišli na to, že pohlavní vývoj řídí chemické látky v krvi, ne jen “povaha” orgánu. Začne se víc zajímat i o chemické složení těla než jen o jeho anatomii. Poprvé chápe, proč se mu první pokusy s přenosem lidské nohy na svou nedařily. Zároveň věda ještě není tak daleko, aby chápal, proč přesně štěpy z jednoho člověka nejde přenést na druhého bez toho, aniž by štěp nebo pacient odumřeli. Z Vídně se vydává do Paříže, Anglie a později i do New Yorku. V roce 1926 navštíví Rockefellerův institut, kde Alexis Carrel pěstuje tkáně mimo tělo a pracuje na transplantacích orgánů. Myšlenka toho, že by si jednoho dne mohl vypěstovat svoji vlastní nohu mimo svoje tělo, ho velice zaujme, i proto zde zůstává až do roku 1931, kde se potká s Charlesem Lindberghem, který začal vyvíjet perfuzní pumpu pro udržení orgánů při životě i mimo tělo. Naučí se tu aseptickou práci a cévní šití, tedy postup, jak napojit končetinu na to, co mu zbylo z té vlastní. Zbývá mu akorát vyřešit neustálé odmítání tkáně. Podobnému výzkumu se věnují i v Sovětském svazu, kam odchází v roce 1931. Později cestuje do Itálie, Španělska a dokonce se i na chvíli vydává do Číny, kde studuje tradiční lékařské postupy. Těsně před začátkem druhé světové války se vrací zpátky do Evropy, do Maďarska a poprvé od své proměny navštíví i trosky starého rodinného sídla. V Maďarsku na chvíli zůstává i po začátku války, do které se tentokrát hodlá zapojit i osobně. Odjede na východní frontu jako maďarský zdravotník. To ho ale dlouho nebaví, válek a mrtvých těl si z první ruky očividně užil už dost, takže odchází zpátky do Asie, kde znovu studuje tradiční medicínu, které se do teď věnoval jenom okrajově. Na podzim roku 1943 se z Číny přesouvá na Ruskou Sibiř, kde míří na západ podél Transsibiřské magistrály. V zimě na přelomu roku navštíví obrovský tábor u Karagandy. Vidí hladovění, tyfus a vyčerpání. Je to ráj pro studium toho, jak tělo odchází bez jediné rány. Na jaře prochází kolem Kurska a Ukrajiny, kde jsou po bitvách (Kursk 1943, Dněpr) obrovské plochy mrtvých a polních hrobů. Dostává se do Polska, právě když tam jezdí maďarské transporty do koncentračních táborů. To ho okamžitě zaujme, zvlášť po předchozích zkušenostech s pracovními tábory na Sibiři. K jeho překvapení tu němci provádí pokusy na vězních. Chvíli tu zůstává, pracuje s Mengelem v jeho laboratoři. Ten se mu ale hlavně z vědeckého hlediska příliš nepozdává. Jeho pokusy mu připomínají vlastní neohrabané začátky. Od něho se toho příliš nového nenaučí. Na podzim roku 1944 odchází do Budapešti, kde ho čeká obležení města. V Maďarsku ještě zůstává, ale brzy mu dojde, že tu pro něho není bezpečno. K moci se dostávají komunisté a pro něho už není tak lehké se skrývat a měnit identity. Je jenom otázkou času než si ho někdo všimne. Musel by přerušit svůj výzkum a to se mu doopravdy nechce, ne teď, když se medicína začíná zase hýbat vpřed. Rozhodne se v roce 1949 uprchnout přes Vídeň, později odplouvá lodí do New Yorku. Ani v Americe se nevyhne válce, pracuje v nemocnici pro veterány, která je plná lidí s amputovanými končetinami. V New Yorku potom z první ruky pozoruje vývoj moderní medicíny, která vysvětluje, proč se mu původní transplantace končetin nedařily. Od roku 1970 se zabydlí v Seattlu, kde vzniká jedno z prvních traumacenter, dokonce tu sídlí i koroner. Pracuje tu jako konzultant, takže má přístup k raněným i mrtvým. Rozhodne se, že se tu usadí na delší dobu, cestování ho už nebaví. Seattle je navíc jedno z center pro výzkum protéz, učí se u Ernesta Burgesse, který vede výzkum pro veterány z Vietnamu. Pod svým domem v Seattlu si zřídí malou podzemní laboratoř, kde s pomocí moderní vědy vylepšuje svůj výzkum. Konečně se mu povede vytvořit téměř dokonalou mechanickou protézu. Do nohy si implantuje titanovou náhradu, kterou si nechá srůst s kostí. Kov a kost tak vytvoří jeden celek, který se nikdy neuvolní a už si nohu nemusí sundávat. Dokonce je náhrada lehčí než noha z masa a kostí. Napojí si nervy do svalů pahýlu, které potom čtou senzory v noze. Protéza se tak hýbe jeho vlastní vůlí. Senzory v protéze čtou chůzi několikrát za sekundu, takže koleno samo reguluje odpor. Zvládne schody, svah i nějaké to zakopnutí. Dokonce může už i běhat, což je nečekaný pokrok. Pořád to ale není ono, nevzdává se naděje, že jednoho dne bude mít svoji nohu zpátky, bude ji cítit a vnímat, bude zase celý. Výzkum, který dělal ve městě, nezůstal dlouho bez povšimnutí. Byl zvyklý pracovat sám, ale s množstvím Rodných v Seattlu přišel na to, že nějaká pomoc z jejich strany je vítaná. Ve svém vlastním klanu si tak postupně získal respekt a uznání, hlavně díky preciznosti práce. Jeho zvolení do role primogena tak bylo v podstatě jen otázkou času. Správný čas nastal, když předchozímu primogenovi utekl jeden z jeho děsivých výtvorů, zavraždil ho a s ním i pár dalších členů klanu. Byl to on, kdo následně uklidnil situaci a postaral se o to, aby všude zase vládl pořádek. Hlavní překážkou v jeho zvolení byla Kassandra, která s jeho nominací nesouhlasila, ale klan má v tomhle možnost zvolit si vůdce podle svého gusta. A on byl přesně ten typ, kterého nad sebou potřebují. V laboratoři i ve vlastním klanu vládne pevnou rukou už od devadesátých let dvacátého století, přesně tak akorát, jak je potřeba. Nesnese jakýkoliv nesouhlas nebo chybu. Díky přísné organizaci a smyslu pro detail se pod jeho vedením “nehody” téměř nestávají. V klanu se perou o to, aby u něho mohli pracovat a učit se, ale on pod svá křídla bere jen ty nejlepší.

Aktualizováno:

updated.png

24. 10. 26

active.png

Status:

Lörinc

Keresztes

bannertransparentshort.png
Tzimisce
X.
Generace
Skutečný vědec překračuje hranice možností, já jsem se vydal až na samou hranici neznámého.
Aspekty:
Preciznost
Kontrola nad ostatními i nad sebou
Vědecká zvědavost
Dokonalost nade vše
Božský komplex
Datum narození:
16. prosince 1650
Datum Proměny:
22. prosince 1683
Výška:
186
Místo původu:
Maďarsko
Bydliště:
Seattle
Typ:
upír
Klan:
Tzimisce
Generace:
X.
Sire:
Berwelf
Childe:
-
Titul / povolání
Primogen
Rodinný stav:
svobodný
Dovednosti:
maďarština, němčina, latina, italština, francouzština, ruština, preciznost se skalpelem, anatomická znalost, vysoká přizpůsobivost
Antitalenty:
rozhovor s lidmi, sociální cítění, empatie, respektování hranic, spolupráce s ostatními, běh a rychlý pohyb
Zranitelnost:
posedlost pořádkem, nutnost absolutní kontroly, ocd, arogance, kontrola emocí, narcismus, umělá noha
Lörinc
Známé vazby a kontakty:
​
bottom of page