Textová rpg hra ve alternativním světě Vampire the Masquerade

Krásná jako obrázek a dvakrát tak prohnaná. Její rodině záleželo jen a pouze na prvním zmíněném. Lorraine se narodila do vedlejší linie rodu Orléans, na což byli mamá a papá náležitě hrdí. Podle toho čančali sídlo v Montmorillon, které připomínalo malé Versailles ze druhé, možná ze třetí ruky. Kýč střídal kýč, hlavně, že se třpytí. Příslušnost k aristokracii byla v podstatě celý jejich život, do momentu, kdy zjistili, že korunka na hlavě už netáhne a teď frčí nezměrná síla peněz. Na průmysl, na zisky! Rodové bohatství přetavili v politické vlivy a vlastnictví továren, dokonce lodní společnosti, navzdory tomu, že se nevyskytovali nikde poblíž vody. Rodina se eventuelně částečně přestěhovala do Le Mans. Přesto si zachovala, alespoň na oko, své tradice a katolictví, které zjevně nekolidovalo s mocichtivou náturou, ale velmi určovalo výchovu jediné dcery Lorraine. Ta měla k dispozici zástup chův, soukromých učitelů i guvernantek. Vzdělávala se ve všem, co by měla dobrá francouzská dívka znát – klavír a harfa, jazyky a historie, literatura, vyšívání, kreslení i tanec. A především způsoby, etiketa a morálka. Protože ve výsledku bylo jedno, co měla v hlavě, když exteriér odpovídal požadavkům. Jako slovutná markýza d’Orléans (titul, který jí spíše svazoval než povznášel) měla na ramenou břímě. A to najít nejvýhodnější představitelný sňatek, odevzdat se zámožnému muži a rodit tolik dětí, kolik snese. Je legrační si představit, že na sklonku puberty to znělo jako něco, s čím se nedá debatovat. Dokázala se vztyčenou hlavou ignorovat popichování dvou bratrů, stejně jako vlastní žárlivost vůči jejich svobodě. Možná by to dokázala i nadále, kdyby nebylo přítelkyně Solenne. Solenne se vdala velmi, velmi mladá, za bohatého, starého obchodníka. Na vlastní oči mohla Lorraine sledovat, jak Sol uvadá. Jak se z pozitivní, výřečné dívky stává prázdná schránka snášející ponížení, náročné těhotenství a hrubiánského, povýšeného muže. Vyděsilo ji to k smrti a co víc, vyděsila ji Solina odevzdanost. „Tak to prostě je,“ říkala, vzdychala a už se ani nedokázala falešně usmát. Lorraine okamžitě věděla, co v životě nechce – tohle. Nic z toho. A byla rozhodnutá udělat cokoliv pro to, aby dokázala uniknout osudu plemenné klisny. Prozřela. Vůči své rodině i sobě a své roli ve společnosti. Možná nemohla svět lusknutím prstů změnit, ale mohla pletichařit proti němu. Na každém plese, opeře, na výletě do Paříže, Nice nebo Cannes, si našla způsob, jak rebelovat. Utíkala svému doprovodu, kouřila se zpěváky za budovou, vybrala si toho či onoho mládence a pokračovala taneční zábavu do soukromí. Ne všichni za to stáli, málokdo byl doopravdy okouzlující, ale na tom nezáleželo. Všechno pro výraz na matčině tváři, když zjistila, že už dávno není neposkvrněná porcelánová panenka. Nebo pro jekot, který ze sebe vydral její otec, když mu oznámila, že pěkný balík peněz rozfofrovala na prostitutky, jen tak, jako sponzorský dar pracujícím ženám. Nemluvě o tom, že odradila, zapudila každého muže, mladého i starého, který se pokusil ucházet o její ruku. Tresty a zákazy nepomáhaly, beztak je porušila. Rodiče si nikdy neuvědomili, že jí na ničem z toho, co má, nijak zvlášť nezáleží. Poslední pokus o nápravu byl odsun zpět na sídlo v Montmorillon, kde lišky dávaly dobrou noc. Žádné plesy, žádné večírky, žádná možnost utrhnout se ze řetězu. Jen výuka a pokání. Měla prosit Boha o odpuštění, ale ani celodenní nařízené vysedávání v kapli ji nezlomilo. Dokonce i představa života v klášteře se zdála sympatičtější než stát se druhou Solenne. Ale někdo si všiml, už tehdy ve městě. Začala ho vídat jako nedobytný stín v zahradách, ale doopravdy se z Jean-Baptistem potkala až jednoho říjnového večera. Vyděšená a zmrzlá žádala odpovědi a on? Přál si konverzovat. Hovořil s ní jako se sobě rovnou, s člověkem, který má co říct, na jehož názoru záleží. Než přišlo ráno, zmizel. Netušila, co je zač. Byl pohledný, elegantně oblečený, na Francouze vysoký, s jiskrou v oku a ostrým jazykem. Nepotkala nikoho víc okouzlujícího. A on se nepřestával vracet, jako k hrdince nějakého ze zakázaných románů. Postupně si uvědomovala, že je na něm něco jinak, není obyčejný. Potvrzení dostala až v prosinci, těsně před Vánoci. Přišel s nabídkou – daruje jí sílu, věčnou krásu a především, svobodný, nesmrtelný život. Vytrhne jí z nicoty, ve které se ocitla. A ona mu daruje svou společnost, svou loajalitu a přízeň. Ať by žádal cokoliv, nejspíš by souhlasila. Nic nechtěla víc než únik. A tak, utekla. Od svého starého života, svého starého já. Smazal každou divokou noc ve společnosti těch, jejichž jména i tváře dávno zapomněla, omezil celou existenci jen na sebe a potenciál budoucnosti. Byla bez sebe. Mimo sebe. A v tu chvíli to milovala i nenáviděla zároveň. Trpěla a s ní i všichni ostatní. Veškerý personál, všechny, kdo se o ní v sídle starali, srovnala na jednu krvavou hromadu. Guvernantkám dala obzvlášť zabrat. A Jean-Baptiste uklidil nepořádek předtím, než se uklidnila ona a společně nechali tu ospalou díru daleko za zády. Vzhůru do Paříže. Představil ji místní odnoži klanu Ventrue, naučil ji něco o životě. Chlubil se s ní, lichotil jí, házel jejím titulem vlevo vpravo a kasal se, jak tak krásnou krvavou růži vytrhl ze spárů ohavného lidského bytí. A Lorraine byla jako u vytržení. Ze všeho, z něj. Z vášně, která protékala mezi nimi, z nocí v roztodivné upíří společnosti. Netrvalo dlouho a žili v plnohodnotném, trochu pokřiveném vztahu, kdy veškerou moc držel její Stvořitel. Nějakou dobu tak byla dokonce šťastná. Jejich život byl jiný než lidský, vzrušující, a daň krmení se krví, temnoty, se zdála být nicotná. Trhliny se objevily postupně, po letech. Přestala být tak novou. Přestala být tak zajímavou, francouzskou markýzou, kterou uvedl v život věčný. Jeho první Childe, a jak rychle se mu omrzela. Jean-Baptiste začal být panovačný, živelný, hrubý. Odcházel, dlouho se nevracel. A když se objevil, často si přála, aby zase zmizel. Věděla, že má milenky, dává přednost pletichaření se svými kumpány. Ven ji bral, když chtěl působit seriózně, mocně, když mu šlo o mínění klanu. Začal z ní mít zpovědnici, stěnu, od které odrážel své myšlenky, jistotu, o kterou se opíral, krásu, kterou mohl využívat. A Lorry si uvědomila, že zlatá klec, které se tak bála, si ji stejně našla. Jen jinak, než by si pomyslela. Nemluvě o Stvořitelových mocenských ambicích, disrespektu vůči Princovi Paříže a jeho věrným. Plánech, které byly postavené na hlavu, šílené ve své neproveditelnosti a potocích krve, které by rozlily po ulicích. Mohl ji ohrozit. Mohl ohrozit celý klan. Bylo těžké si konečně přiznat, že je nešťastná, a nikdy s ním už šťastná nebude. Nebyla v bezpečí, ne před jeho egem. Tak učinila rozhodnutí, s vědomím, že selhání ji jistě zabije. Byla hrůzou bez sebe, když třesoucí se rukou sepisovala svá zjištění a kradla peníze, šperky, cennosti ze sbírek svého Stvořitele. Málem se strachy pozvracela, když je odnesla do zázemí Prince. Hrozila se, děsila, že ji Jean-Baptiste najde, než stihne uprchnout. Zeptá se jí a ona bude lhát. Krátký druhý život by to byl. Nějaká její část ho ani nechtěla opouštět, proháněla jí hlavou krásné lži. Ale musela pryč. Dřív než toho bude litovat. Pár let po konci druhé světové války se odebrala do Švýcarska a nikdy se neohlédla zpátky. Do dnešních dní neví, jak to s Jean-Baptistem vlastně dopadlo. Ale dlouho poté ještě žila ve strachu, že se zkrátka objeví v její ložnici, pomstí se a zúčtuje s ní vše, co mu v jeho očích dlužila. To jí nezabránilo poznat svět poprvé osamocená. Investovala, množila majetky, zajímala se o módu a kulturu. Trávila spoustu času četbou a v divadlech, vzdálená od všeho a od všech. Společensky se stáhla do ústraní. Na začátku 70. let se rozhodla přemístit do Ameriky. Velké, nové, nablýskané. A daleko od Evropy. Seattle se jí zalíbil svým klimatem, jak doslovně, tak politicky. Připadal jí jako další znovuzrození a že nějaké potřebovala. Zase se rozhodla zapojit do dění v klanu, začala žít. Pěkně se oblékat, sosat víno (i s nevyhnutelným výletem na toaletu), seznamovat se a šplhat po žebříčku ctižádost výše. Překvapovala sama sebe. Byla pohotová, uměla se vyjadřovat, aristokracie v krvi byla ku prospěchu. Ale tentokrát to byla jen ona, sama za sebe. Nikdo za jejími zády, nad její hlavou, tahající za nitky, napovídající, co se sluší. Dýchala nemrtvě a svobodně. Nikdy snad nebyla šťastnější. S nově nabitým sebevědomím nebylo těžké přesvědčit své okolí o své kompetenci, především proto, že kompetentní byla. Nemilosrdná, když bylo třeba, okouzlující, když se to hodilo. Pro svou společenskou agilitu se dopracovala až k oficiálně neoficiální pozici Whipa pro primogena klanu Ventrue. Nebyl důvod nabídku nepřijmout, ta prestiž jí lichotila. Konečně nějaké zadostiučinění, uznání. Konečně její vlastní kousek moci, který mohla držet v dlani. Opět, vydrželo to dlouhé roky. Jako posledně. A stejně jako posledně, situace začala mít vady na kráse. Připadala si uvězněná, tentokrát v podivném deja vu, v zaseknuté kazetové pásce, s jinou datací. V primogenovi najednou čím dál víc poznávala vlastního Stvořitele. Ta slepota, elitářství, vzdor vůči Kassandře. Byl nebezpečný a po pravdě, začínal být nebetyčně, nesmírně otravný. Úkoly pro něj vykonávala s čím dál větším sebezapřením. Nechtěla se vzdát své pozice – chtěla se vzdát jeho. Situace ji držela v šachu. Klan Ventrue se pro ni v Seattlu stal druhou, rozvětvenou, pyšnou a trochu arogantní rodinou. Ale kdyby nastala vhodná příležitost primogena vyměnit… Byla by ta poslední, kdo by si stěžoval.