Textová rpg hra ve alternativním světě Vampire the Masquerade

Luka se narodil v zimě roku 1590. V malé, zapadlé vesničce zuřila nesmlouvavá ruská zima a její obyvatelé se opakovaně potýkali s nedostatkem jídla. Jeho rodina neměla žádný majetek, který by stál za zmínku. Rodinné stavení bylo polorozpadlé, do děravé střechy zatékalo, pod nánosy těžkého sněhu hrozilo, že část ztrouchnivělých trámů povolí a celé stavení se zhroutí. Na takové situaci nebylo nic poetického, ani romantického. Otec pracoval od úsvitu do tmy, matka dokázala z malého množství mouky a několika primitivních surovin připravit večeři pro celou rodinu. Výživa takového pokrmu byla pochybná, nicméně kručící, prázdný žaludek se tou hmotou dokonale zaplácl. Luka se naučil velmi brzy, že život není spravedlivý. Odmalička byl veden k pevné víře. A v tomhle století ji opravdu neměl tendenci zpochybňovat. 

Už jako malé dítě pomáhal otci na poli a při dalších zemědělských pracích. Složitost a náročnost jeho úkolů s věkem stále rostla. Během svého dospívání už po něm bylo vyžadováno, aby stačil otcovu tempu a síle. Nebylo to lehké a v jeho pubertálním nitru bublal zcela opodstatněný vzdor. Jenže na povrch se jeho emoce nijak neprojevily. Bez vzájemné pomoci by prostě nepřežili. Byla to jednoduchá rovnice. Navíc - takový byl zkrátka život. Všichni jeho kamarádi z vesnice a okolí to měli stejně. Říkali si, že vlastně nemůže být hůř. Ale může. Vždycky může být hůř. Na konci 16. století začalo v Rusku období, které později vešlo do dějin jako Smuta. Luka byl ještě dítě, když se začal rozpadat svět, který znal. Když dorostl do věku, kdy začal skutečně chápat, co se kolem něj děje, Rusko už bylo několik let zmítané chaosem. Nastaly časy plné nedůvěry ve své vlastní blízké a sousedy, a svižných politických změn. Tehdejší ruský car byl prachsprostý podvodník, který se na trůn dostal neprávem a na vysoké politické pozice dosazoval své polské kamarádíčky. Lidi, kteří s Ruskem neměl vůbec nic společného. Tehdy patnáctiletý Luka byl ke všem událostem velmi vnímavý. Na venkov se politické události z Kremlu dostávaly s několika týdenním zpožděním. Nicméně tyhle mocnářské hry mu rozhodně nebyly sympatické. Lukovu rodinu však mnohem víc trápily armády a jiné menší skupiny ozbrojených mužů, které jim rabovaly úrodu. Mladík se tak musel často uchylovat k tomu, že kradl, aby neumřel hlady. Všichni byli nezdravě podvyživení a zimy byly o to krutější. Velké rodinné neštěstí bylo na spadnutí. Už se neptali na ‘jestli’, ale ‘kdy’. Otec v zimě ochořel se zápalem plic. A tím byl jeho život bohužel zpečetěn. Teď bylo na Lukovi, aby obdělával pole, pokud vůbec byla nějaká úroda, a aby se postaral o matku. 

Byly to vskutku nepředvídatelné roky. Obyčejní Rusové se ještě hlouběji utápěli v hladu, zatímco v Kremlu probíhaly chaotické změny vládců. Podmínky byly naprosto ideální k vytvoření netrpělivě tikající společenské bomby. Ta vybuchla, když se domobraně podařilo vyhnat Poláky z Ruska. A na počátku takového velkého povstání byl mimo jiné i Kuzma Minin, obchodník, který se z člověka stojícího mimo nejvyšší vrstvy společnosti stal jedním z vůdců povstání. Pro Luku to byl jednoduchý, ale důležitý symbolismus - i prachobyčejný Rus dokáže velké věci! Ale taky, že se veškeré podstatné události odehrávají v Moskvě. 

Po období chaosu se vlády zprvu velmi zdráhavě ujal rod Romanovců. Země se začínala pomalu, ale jistě stabilizovat. Společenské rozdíly jsou však stále žalostně propastné. Tehdy bylo Lukovi třiadvacet, stále žil ve své rodné vesničce a obdělával to stejné malé políčko jako od svého dětství. Jídla bylo potřeba méně, protože živil jen sebe a matku. Přesto to bylo dost náročné a Luka se zdokonaloval v drobných krádežích. Před sebou samotným si to odůvodňoval zcela jednoduše - prostě nemohl jinak, byl donucen okolnostmi. Věděl o dvojici podobně starých mladíků, kteří mu byli jakousi konkurencí. Tu a tam se změřili pátravým pohledem, ale jeden druhého nikdy neudali. Formovala se mezi nimi opravdu tichá a nenápadná aliance. I skrz prvotní podezřívavost se z trojice nakonec stali přátelé a skuteční spojenci v pravém slova smyslu. Ve věku, kdy bylo v té době naprosto běžné mít již rodinu, nejlépe o několika potomcích, se oni potloukali po okolí a dělali, co se jim zrovna zlíbilo. Matčino zdraví bylo slabé a tak se jednoho večera Luky zeptala: 

„To chceš takhle žít napořád? Měl by sis najít ženu, žít spořádaný život.“ 

Jistě poukazovala na partičku, se kterou se stýkal. Mladík se cynicky usmál a pohotově odpověděl: 

„Ne, já chci žít v Moskvě.“ 

Na někoho, kdo byl negramotným vesničanem, který celý život jen obdělával pole, to byl skutečně vysoký cíl. Nedosažitelný, pokud by životní okolnosti zrovna nestály na Lukově straně. 

Rusko bylo společensky rozdělené nejen v rámci měst a vesnic, ale i v samostatných vesnicích. Někteří ze sedláků měli plno dobytka a pozemků, jako kdyby se jich ani žádný hlad netýkal. Kdežto jiní opravdu neměli co do žaludku a museli kvůli tomu krást. Takové nerovnosti tu byly vždycky, ale zdálo se, že se akorát prohlubovaly. Nebo je Luka ve svém již dospělém věku dokázal lépe vnímat a pojmenovat. Trojice přátel se poflakovala po vesnici jako obvykle, ale všimli si roztržky u jediného velkého statku, který se ve vesnici nacházel. Za jiných okolností by se mu jako obyčejně vyhnuli, ale početné zvýšené hlasy přitáhly jejich pozornost. Probíhala tam opravdu hlasitá hádka ohledně přerozdělení pozemků. Bohatý sedlák trval na tom, že pro svůj dobytek potřebuje víc místa. A to místo chce vyloženě ukrást svým sousedům. To Luku a jeho přátelé pobouřilo. Jak ironické - však oni taky kradli! V jejich hlavách to ale dokázali odůvodnit. Oni kradli, aby se najedli, aby přežili další roční období. Sedlák choval dobytka víc, než zvládl uživit. Jejich počet mohl snížit, přesto by se mu ekonomicky a lidsky vedlo velmi dobře. Nešlo o jeho holé přežití. Šlo o hamižnost. Skupina odpůrců rostla a byla hlasitější a agresivnější. Jejich tlak byl tak intenzivní, že sedláka nakonec vyhnali. Krveprolití nebylo, ale několik nehezkých modřin od kůlů ano. 

Celému dramatu přihlížel muž, který se několik týdnů ve vesnici pohyboval, ale nikdo z trojice přátel vlastně nevěděl, do jaké domácnosti ho přiřadit. Znali všechny místní obyvatele, protože se tu prakticky všichni narodili a vyrůstali. Tajemný muž si trojici odchytl několik dní od incidentu a pokládal jim zvláštní (do jisté míry i osobní) otázky. Trojice se shodla na tom, že tady nechtějí zestárnout a umřít jako jejich rodiče, že od života chtějí víc. A obzvláště Luka se rozpovídal o svém velkém snu - cestě do Moskvy. V jeho naivním vyprávění bylo slyšet, že ještě nepodnikl žádnou takhle dlouhou cestu, že si ji představuje velmi jednoduše. Pořád to byl velmi mladý muž, který neměl žádné podstatné životní zkušenosti. Rozhodně ne takové, které by mu v Moskvě pomohly. Cizinec poukázal na to, že ani jeden z mladíků neumí číst, ani psát, a že takové dovednosti jsou pro přežití ve městě prakticky nutné. Trojice se na sebe tázavě a bezradně podívala. **

„Učení určitě zabere čas. Spoustu času, protože už nejste děti a půjde vám to mnohem pomaleji. Ale já vám ho můžu dát mnoho. Nekonečno.“

Jiný typ lidí by muže považoval za naprostého blázna, který žil v úplně jiném světě. A vlastně - ona to byla realita. Představil se jako Gavriil a trojici mladíků popsal život, kterému se jen opravdu těžko věřilo. Jenže oni neměli co ztratit. Obzvláště Lukovy ambice jaksi přerůstaly realitu a samotný pozemský život. Jeho sny byly tak velké, že byl schopný částečně obětovat svou lidskost. Co všechno mu v rodné vesničce zbývalo? Políčko, které znal od dětství, a na kterém se rok co rok urodilo méně potravy, a matka, která svého jediného syna později či dříve nazve svým životním zklamáním. Jen proto, že chtěl žít jinak. O fyzickou svobodu mu ani tak nešlo, ale toužil po pocitu, že má možnost volby a za svým rozhodnutím má právo si stát. A tak jednoho večera nechal za sebou všechno, co kdy znal, jen proto, aby se vydal na vytouženou cestu. 

Gavriil se Lukovi stal jakýmsi mentorem - ať už v tom lidském životě, tak později v kainitských začátcích. Ruský venkov byl rozsáhlý, menší vesnice byly rozesety všude možně. Některé se nacházely na úplně izolovaných místech, byly soběstačné a uzavřené před všemi cizinci. Jevily se jako poměrně ideální hřiště, kde by si trojice nově stvořených upírů mohla zchladit žáhu. Celý ten večer Luka tak nějak vytěsnil. V jeho hlavě zůstal jen pocit, který při proměně cítil. Nic takového ve svém lidském životě ještě nezažil. O všechno ostatní se postarala Bestie. Hlad, který pociťoval, byl odlišný od běžného lidského hladu. Toužil po krvi a byl pro ni schopen udělat naprosto cokoliv. Vyvraždění jedné téměř bezejmenné ruské vesnice už najednou nebylo v nesouladu s Lukovým morálním kompasem. Ten večer a spoustu těch, které následovaly, byly čistě v kompetenci Bestie. 

Luka si během svých prvních kainitských let zažil všelicos. Sžíval se svou novou identitou, která jej naprosto pohltila. A jedno si sám pro sebe ujasnil - již nechce na pravidelné bázi prožívat Hlad. Hladovění si užil až příliš v lidském životě, v tom upířím na něj nebylo místo. Gavriil se postaral o to, aby se trojice mladých upírů tak úplně neutrhla ze řetězu. V tuhle chvíli sice byli pořád docela negramotní, ale to se časem změnilo. Luka byl netrpělivý a toužil po těch velkých věcech, které si ve své hlavě vysnil. Že bude stejný jako Kuzma Minin a z “nikoho” se vyhoupne na “někoho”. Měl tedy motivaci, aby se učil všemu, co mu Gavriil předkládal. Obzvláště psaní mu moc nešlo, ale řečnický tón si osvojil překvapivě rychle. Obecně mu jeho extrovertní povaha byla k užitku. 

Lukův postup na společenském žebříčku byl pozvolný a v Moskvě, paradoxně, rozhodně nezažije žádný postup. Vzhledem k tomu, že neměl prakticky žádné vzdělání, ale manuálně byl velmi zručný, začal pracovat jako kovář a podkoní. K hospodářským zvířatům měl poměrně blízko ze svého minulého života. A kovářskou práci si osvojil velmi rychle. Lukovi nikdy nedělalo problém zapadnout, dokonce se s několika lidmi spřátelil. Dokázal rozeznat, kdy není jeho nevybíravý slovník na škodu. A zrovna ve stájích opravdu nemusel být žádný filosof. Byť mluvil hodně a rád, o všem možném i nemožném. Často popisoval své ambice a sny a lidi kolem si klepali na čelo. Nebál se ozvat, když se mu něco nelíbilo. A že se mu toho ve společnosti, ve které žil, nezamlouvalo opravdu mnoho věcí. 

V Moskvě zažil vpád napoleonských vojsk. Právě Napoleonem byl Luka fascinován. V té době nepřekonatelný vojevůdce, který nakonec podlehl ruské armádě a nepředvídatelnému chladnému počasí. Co ale bylo nejvíc fascinující? Že taky nebyl kdovíkdo. Odněkud se vyloupl, a prakticky sám sebe korunoval císařem. Revoluční smýšlení mu najednou nepřipadalo vůbec cizí. Dokonce se o něm snažil dozvědět víc. V Moskvě se během spousty let musel přemisťovat z místa na místo, měnil práce a okruh lidí, se kterými se bavil. Díky Gavriilovi zapadl do jednoho z tamějších klanů, ale dvojice přátel, se kterými do velkého města dorazil, během let zmizela. Luka netušil, jestli Moskvu zcela opustili, nebo se jen pohybovali v ještě temnějších stínech než on sám. Luka je takovým pozorovatelem historie až do počátku 20. století. Gavriil jako mentor už dávno usoudil, že svému učenci předal vše, co mohl. A tak se i cesty těchto dvou mužů rozešly. Luka se ocitl ve velké Moskvě sám, jak si celá ta staletí přál. Rusko se sice potýkalo s tu a tam válečnými konflikty, ale ty Luka pozoroval z velké dálky a aktivně se jich neúčastnil. To se však změnilo s příchodem první světové války, kdy byl odveden do armády. Mohl tomu zabránit, samozřejmě - však byl upírem a vytvoření nové identity bylo tak snadné. Ale chtěl do konfliktu proniknout a pochopit, o čem vlastně generálům šlo. Válka byla pro upíra skutečně zvláštním prostředím. Svými bojovými schopnostmi exceloval, nicméně musel neustále vdechovat lákavý pach krve, který mu rozšiřoval zorničky a přivolával pocit Hladu. Na druhou stranu - krmil se prakticky bez jakýchkoli omezení. Rozsápané hrdlo bylo snadné skrýt za válečné zranění, a zkrvavené oblečení bylo na každodenním pořádku. 

Mezitím, co se Luka pohyboval na rozsáhlé východní frontě, byla v politickém centru Ruska na spadnutí revoluce. Zprávy o revoluci se k vojákům dostávaly postupně. V Petrohradu padl starý režim a během několika měsíců se změnilo i Rusko, které Luka znal. Luka si uvědomoval, že válka zanedlouho skončí. A z fronty se vrátí do města, které bude změněno k nepoznání a bude si v něm muset opět vybudovat své místo. Stál před otázkou, jestli mu to za to stojí? Jestli už mu Moskva nepředala všechno, co mohla. Strávil v ní několik století a právě teď měl pocit, že její potenciál už vyčerpal. Z armády těsně před koncem války zběhl. Pro upíra byl rychlý přesun na jiné místo poměrně snadný. Svůj další cíl si nevytyčil v Evropě, ale v Americe. Kontinent, jehož obyvatele neznal, ale právě taková anonymita mu vlastně na nějaký čas vůbec nevadila. Učil se novému jazyku, novým zvyklostem a nové kultuře. A miloval každý aspekt. V jeho žilách už dlouho neproudilo tolik života. Co přesně ho zavedlo do Seattlu? Pravděpodobně intuice a opět touha někam zapadnout. A proč byl tím osudovým klanem právě Brujah? Stačí se na Luku podívat - a máte odpověď.

V klanu začal na běžné členské pozici. Sledoval různorodé povahy a existence a tiše je ve své hlavě hodnotil. Setkával se s upíry, kteří měli podobně drzou a ufrflanou náturu jako on. Jiní byli agresivní jen proto, že mohli, aniž by za tím byl nějaký podstatný důvod. A někteří Lukovi hodně připomínali Gavriila - filosofové s nosy zarytými do chytrých knížek. Luka se s každou podskupinou více či méně ztotožňoval, u každé si dokázal najít společné téma. Jejich tehdejší primogen byl - kulantně řečeno - šílený. I na poměry Brujah. V klanu často snad záměrně rozdmýchával vnitřní neshody, a se vztahy s jinými klany domény, to byla ještě smutnější písnička. V Elysiu nejednou provokoval jiné primogeny a všeobecné napětí vyeskalovalo v roce 1930, kdy na jednom ze shromáždění vyvolal nepříjemnou nejen pěstní roztržku. A tím budiž ukončena neslavná éra předchozího primogena.

Zdálo se, že přes deset let networkingu a udržování kladných vztahů napříč různými podskupinami klanu neslo konečně své ovoce. Luka byl jedním ze starších upírů, měl lidi na své straně a dostatečnou motivaci reputaci klanu napravit. O následujícím primogenovi bylo rozhodnuto poměrně rychle. S Kassandrou měli zprvu napjatý vztah, ale i ty nejostřejší hrany se za ty necelé dvě století obrousily. Ujasnili se, že Luka rozhodně nemá jakoukoli motivaci pálit do vlastních řad. Upíří společenství je mu až příliš drahé. A i když to sám nerad nahlas přiznává, vybudoval si dostatečný respekt i u těch šílenějších členů svého klanu.