Natalie Layla Whitaker zná Seattle jak své boty. Prožila tu poměrně pěkné dětství, vyrůstala v hezké čtvrti s dostatkem přírody a její největší starostí po dlouhá léta bylo zda má dost dobré známky aby se jednoho dne mohla stát světově známou spisovatelkou. Ach ty velkolepé dětské sny. Kde je jim konec, ptáme se, když dosáhneme vysněné dospělosti. Každopádně můžeme říct, že Laylini rodiče mohli být právem pyšní, protože byla bezproblémovým dítětem. Vystřídala hned několik kroužků a tak se dodnes ráda věnuje fotografování, což aktivně využívá i ve své kariéře, nebo třeba rekreačně maluje olejem na plátno a tu tam si zahraje na piano. Kdybychom chtěli najít alespoň drobnou prasklinu v jejím zdánlivě bezproblémovém životě, byla by jí skutečnost, že Natalie uměla mnoho věcí, ale v žádné z nich nevynikala tak, jak by si přála. Maluje obstojně, ale nejsou to dechberoucí veledíla. Hraje na piano tak, že náhodné posluchače neurazí. Ale upřímně, ten, kdo se v hudbě trošku vyzná vám jistě potvrdí, že by to chtělo víc trénovat. Natalie však dlouho nevydrží u jedné věci. Mnohokrát si naplánovala, že každý den se bude alespoň hodinku věnovat malování, nebo hře, ale skutek utek. Starosti a každodenní život ji semelou a ona umírá nudou a vyčerpáním ve stereotypu. Nejvíce si věří, pokud jde o psané slovo. Nerozpakuje se říct, že psát umí, že má pro to cit a jako bonus bujnou fantazii. Slova považuje za magii. Stačí správně sestavená věta a můžete naprosto změnit emoce vašeho čtenáře. Sotva se naučila číst, objevila kouzlo knížek a příběhů. Cítila nutkání tu a tam také něco napsat. Alespoň do šuplíku. Kdo ví, třeba se jednou najdou čtenáři, kteří její texty ocení. Natalie se svou láskou ke čtení a psaní lehce vymykala upovídaným a sportovně založeným vrstevníkům. Horory a skutečné kriminální případy sice nebyly výhradně její doménou, málokdo však sdílel její potřebu rozebírat je do posledního detailu. Občas ji mrzelo, že si o svých objevech nemá s kým promluvit, ale asi chápete, že povídat si ve školní jídelně o tom, co například Dahmer dělal svým obětem, se obvykle s nadšením nesetkávalo. Ano, Natalie má silný žaludek. Alespoň si to myslí. Její láska ke psaní a fascinace vším morbidním a děsivým dávají jejímu životu jasný směr. Na University of Washington studuje bakalářský obor žurnalistiky, píše do univerzitních novin, zajímá se o kriminalistiku a podaří se jí získat stáž v místním deníku. Vedle toho se dál věnuje svému oblíbenému koníčku: shromažďování pozoruhodných kriminálních případů, nevyřešených vražd, záhadných úmrtí a dalších podivností, která dosud nikdo nedokázal objasnit. Nejde přitom o to, že by je za každou cenu toužila vyřešit. Část jejich kouzla podle ní spočívá právě v tom, že zůstávají zahalena oponou tajemství. Přesto je přesvědčená, že jednou narazí na příběh, který změní její život. Nemusí odhalit pravou totožnost Jacka Rozparovače. Stačí, když jí Seattle nabídne něco skutečně mimořádného. Něco, čeho si všimne právě ona, protože nikdo jiný se na svět nedívá stejnou optikou. Natalie oslavila třiadvacáté narozeniny, úspěšně dokončila studium a plná nadšení nastoupila do regionálního deníku. Její elán nezmizel okamžitě. Vyprchával pomalu, noc po noci a uzávěrku po uzávěrce. Začínala chápat, jak novinařina ve skutečnosti funguje. Snažila se prosadit, dokázat, že umí psát a že její postřehy mají ostří. Jenže zkuste na sebe upozornit v redakci, kde si dinosauři úzkostlivě střeží svá vyhřátá místečka a šéfredaktor vám svěří nanejvýš horoskopy nebo přepisování zpráv o počasí. Když měla hotovo, čekala ji ještě všemi milovaná úprava inzerátů. Právě tam se nestačila divit, jak nečekanou míru tvořivosti dokáže lidstvo projevit, jakmile dojde na pravopis. Není divu, že si prošla slušnou krizí a syndromem vyhoření. S pomocí psychologa se jen horko těžko vyhrabala ze dna a teď se znovu snaží dát svému životu nějaký smysl. Díky slušnému platu se konečně odstěhovala do malého bytu, který má jen sama pro sebe. Není to kdovíjaký luxus, ale alespoň už nemusí řešit, že jí spolubydlící kompletně vyžrali ledničku. Ve své práci pokračuje dál a stále se nevzdala snu, že jednou přijde s tak ohromující reportáží, že se o ní bude v Seattlu mluvit ještě za sto let. A jak se říká, odvážnému štěstí přeje. Není proto divu, že její pud sebezáchovy občas ustupuje do pozadí. Jakmile se v její blízkosti objeví zajímavá informace o něčem lehce morbidním, podivném nebo podezřelém, vrhne se do toho po hlavě. Všechny dobře míněné rady a varování jsou pro ni jen dalším potvrzením, že právě do tohoto případu by měla strčit svůj pihovatý nos.