Dorian byl nemanželským synem Williama Beauforta, nemanželského, později uznaného syna Edmunda Beauforta. William sice nikdy nezískal šlechtický titul, avšak disponoval rozsáhlým panstvím a až do své smrti roku 1473 zůstal věrný lancasterské větvi. Dorianovi tak v žilách kolovala krev rodu Lancasterů, jedné z větví dynastie Plantagenetů. Na vlastní oči byl také svědkem války růží, nekonečných sporů, jejichž počátky lze datovat až do roku 1399. Jeho rodokmen je tudíž velmi komplikovaný. Na první pohled by se mohlo zdát, že vyrůstal obklopen početným příbuzenstvem. Ve skutečnosti však většina rodinných vazeb existovala jen na papíře. Abychom pochopili, co se mu honilo hlavou, musíme se podívat na jeho život podrobněji. Ve srovnání s většinou obyvatel Anglie se mu vedlo více než dobře. Neznal hlad a vyrůstal na krásném panství. Dostalo se mu vzdělání, díky kterému si osvojil latinu, francouzštinu, filozofii a ve volném čase se rád věnoval hudbě, jízdě na koni, šermu nebo sbírání uměleckých děl. Jeho otec jej měl svým způsobem rád. Trávil s ním čas, jezdili spolu na lov, mluvili o umění a často celé hodiny debatovali o historii. Jakmile se spolu ocitli ve společnosti, byl pouze "Dorianem", nebo "jeho chráněncem". Nikdy synem. Dorian tedy netrpěl chudobou, ale celý život sledoval, jak někdo jiný dědí jeho místo, jeho erb, jméno i titul. Jiní by se s takovým životem spokojili. Dorian to nedokázal. Přestože měl vše, po čem většina lidí toužila, nikdy nepřestal myslet na jediné. Na jméno, které si dovoloval vyslovit jen tehdy, když byl úplně sám. Tou dobou měl naštěstí alespoň blízkého přítele, se kterým probírali vše. Umění, historii, literaturu, ale v neposlední řadě i Dorianovy sny a pocit křivdy. Znali se mnoho let, dokázal mu svěřit i své nejtajnější myšlenky. Alexander byl jiný. Zůstával záhadou a neprozradil o sobě víc, než považoval za nezbytné. Píše se rok 1471 Zuří válka růží. Anglie se rozpadá. Všude panuje šílenství a krveprolití. Dorianovi příbuzní umírali rychleji než při morové epidemii a celé to spělo k jednomu bodu. K rozhodnutí, zda se pokusí zabojovat o to, co mu celý život chybělo. Co mu bylo odepřeno. Dorian se chopil meče a tehdy k němu přistoupil Alexander s tím svým protřelým úsměvem. 

"Pojedeš?" 

"Ano." 

"Pro korunu?" 

"Pro svůj odkaz." 

"A až budeš mrtvý?" 

"Aspoň zemřu jako Lancaster." 

Alexander se zazubil, jako by slyšel dobrý vtip. 

"Ne." 

Dorian tázavě pozvedne obočí. 

"Zemřeš jako další šlechtic, na kterého si za dvě generace nikdo nevzpomene." 

Ta pravda bolela. Všechno se obrátí v prach. I Dorianovo jméno, které pro něj tolik znamenalo, časem ztratí svůj význam. Neobjeví se ani v kronikách. Skoro jako by nikdy neexistoval. To, co pro něj představovalo celý svět, bylo z pohledu dějin jen nepatrným zábleskem. Nikdo si jej nebude pamatovat. Alexander pokračoval. 

"Chceš své jméno?" Dorian přikývne. 

"Chceš titul?" 

"Samozřejmě." 

"Chceš Anglii?" Dorian v tichém souhlasu pohlédne svému příteli do očí. Alexander se nakloní blíž a zašeptá: 

"Tak přestaň přemýšlet jako člověk." Teprve později Dorian pochopil, že tato slova nepronesl obyčejný člověk. Alexander byl potomkem samotného Antonia a v jeho žilách kolovala krev jedné z nejstarších ventrueských linií. Nebyla to výzva stát se monstrem. Byla to výzva přemýšlet v horizontu staletí. Ne pro sebe, ale pro lepší svět. Když mu Alexander, vlastně skutečným jménem Alexios, nabídl věčnost, Dorian dlouho mlčel. Pohled mu sklouzl na meč. Na prapor Lancasterů. Na zelenou louku, která se za pár hodin změní v krvavou břečku. Co všechno by jen mohl dokázat, kdyby jeho čas mezi živými nebyl vyměřen tak krátce?

"Dobře, ukaž mi svět, kde mám naději něco skutečně dokázat." 

A tak Dorian toho dne nebojoval na bitevním poli. Místo toho sváděl boj mnohem urputnější. Jeho staré já zemřelo a vznikla nová identita. Stále hladová po moci a titulu, ale především po něčem jiném. První noc utišil hlad krví svých nepřátel. Dodnes neví, kolik z nich tehdy zemřelo. A nikdy nenašel odvahu se Alexia zeptat. Naštěstí Doriana čekají i hezčí vzpomínky. Uvidí pokrok lidstva, nové vynálezy, uslyší nádherné symfonie, které by mu jinak zůstaly odepřeny. Ale netuší, že také spatří mnoho ohavností a že ho lidstvo neuvěřitelně zklame. Svou pýchou, hrabivostí a bezcitností. Ale právě teď, v roce 1471, má důvod k radosti. Zachránil si život. Ne proto, že by byl zbabělec, ale protože nemůže zahodit dlouhodobý potenciál. Náhle to bylo zřejmé. Koruna je jen kus zlata. Skutečná moc nikdy neseděla na trůnu. Vždy stála několik kroků za ním. Léta letí. Lidé přichází, odchází a umírají. Yorkové, Tudorovci, Stuartovci, Hannoverové, Windsorové. A Dorian je stále přítomen. Tichý, nenápadný, ale mocnější než kdykoliv jindy. Když hledí k paláci Lancasterů, s nostalgickým úsměvem si připomíná, že ve skutečnosti patří jemu. Stačí několik dopisů, později jediný telefonát a nakonec krátká schůzka. Výsledek je pokaždé stejný. O tom, kdo usedne do premiérského křesla, se rozhodne dávno před volbami. A přesto všechno ho pronásleduje osobní tragédie. Po staletích pochopil, že nikdy netoužil po moci samotné. Toužil po možnosti měnit svět k lepšímu. Moc byla jen prostředkem. Nikdy cílem. Jeho cílem bylo vytvořit zemi, kde vládne mír a prosperita. Dát lidem naději a mít jejich uznání. Ne pro šlechtickou krev, ale pro to, kým skutečně byl. Anglie už dávno není jeho domovem. Příliš mnoho vzpomínek, příliš mnoho hrobů a příliš mnoho duchů minulosti. Když se doslechl o Seattlu, nevnímal jej jako nový začátek. Spíše jako další kapitolu nekonečné cesty. S Anglií skončil. Stejně tak se starým jménem Beaufort. Dnes je znám jako Dorian Lancaster. Vzal si jméno, na které měl od počátku nárok. A co dál? Seattle ho prý potřebuje, a tak vyslyší jeho volání. Možná tam najde to, co hledá. A kdo ví, třeba jednoho dne promění ve skutečnost i Sen o Konstantinopoli.