Textová rpg hra ve alternativním světě Vampire the Masquerade

Evangeline se narodila s příjmením Bonaparte, které pro ni bylo zdrojem hrdosti a lehké povýšenosti, bez ohledu na to, že si byli s Napoleonem příbuzní asi jako mula a přešlechtěný dostihový kůň. Tahle povedená rodinka byla přesně to, co si představíte pod pojmem "navoněná bída". Kdybyste se zeptali Evangeline na názor, řekne vám, že jediná normální osoba byl její starší bratr Lucien, kterého od malička zbožňovala. Jako malá holčička se nemohla bohužel zbavit dojmu, že je rodičům spíš na obtíž a že jejich kariéra je pro ně důležitější než štěstí vlastních dětí. Lucien tak byl jejím herním parťákem, komplicem, který kryl její neplechy a v neposlední řadě i bezpečným přístavem. Kdykoliv četla pohádky o statečných rytířích a princích na bílém koni, ani na okamžik nepochybovala o tom, že právě Lucien se jim ve všem do puntíku podobá, ba dokonce je překonává. Jen díky němu měla na své dětství hezké vzpomínky a později především díky Lucienovi měla alespoň naději, že možná tenhle večer nebude trávit o hladu. Nedostatek pozornosti ze strany rodičů byl jedním z hlavních důvodů, proč její sesterská láska přerostla v až nezdravou posedlost. Tiše, nenápadně, ale o to intenzivněji. Rodiče byli umělci a oba trpěli přesvědčením, že udělají díru do světa. Díry však udělali maximálně do rodinného rozpočtu. Otec Evangeline maloval jakási pofidérní zátiší a matka zpívala v lokále pochybné pověsti. Bohužel i to málo, co vydělali dokázal tatík prošustrovat za alkohol. To všechno bylo jistě nepříjemné, ale co bylo doslova nesnesitelné, byla napjatá atmosféra, která doma panovala. Otec měl zálibu v páchání násilností, a to zejména za zavřenými dveřmi svého domova. Co Evangeline rvalo srdce, byl každý okamžik, kdy se terčem otcovy zloby stal její bratr Lucien. Naléhala na matku, ať tohohle budižkničemu opustí, ale ta vždy jenom rezignovaně zavrtěla hlavou na znamení nesouhlasu. Tenkrát to ještě nechápala, ale dům patřil otci, a i když to byla jen zchátralá, kdysi dávno honosná budova se čtyřmi místnostmi, bylo to lepší, než žít v ulicích a žebrat. V těchto těžkých časech se zdála být víra jedinou berličkou, která dávala Evangeline alespoň nějakou naději na lepší zítřky. Lucien se spřátelil s farářem, který mluvil jako kniha. Kázal o bohu jako o všemocném spasiteli a o pekle tak zapáleně, jako kdyby tam vyrůstal. Evangeline se každý den modlila a i když modlitby byly samozřejmě k ničemu, alespoň se od ochotných sester naučila starat o nemocné a raněné. Neměla problém při pohledu na krev. Totiž nebyla k němu lhostejná, spíš cítila jakési podivné mrazení v zátylku, kterému se snažila nevěnovat pozornost. Bylo to však čím dál složitější. Jak dospívala a měnila se z holčičky v dámu, celý svět jako by se převracel naruby. Nesnášela svůj domov a proto raději chodila do kostela. Její modlitby byly zpočátku dětské a naivní. Později už Boha potají žádala, ať jejího otce zprovodí ze světa. Jenže jednoho dne pochopila, že to nemá význam a nic tím nezmění. Když už nic jiného, mohla se kochat alespoň nádhernými sochami a vitrážovými okny, které vrhaly barevné stíny. V klášteře pomáhala v péči o nemocné a i když to kolikrát byla řehole, stále jí to bylo milejší, než čekat na další výbuch otcova hněvu. Cítila palčivou touhu po tom, co jí doma scházelo. Krása, kultura a vznešenost. Až jednoho dne neodolala a kus té krásy si odnesla domů. Maličký medailonek s motivem Panny Marie. Byla to jen pozlacená cetka, ale pro Evangeline znamenala mnoho. Byl to maličký kousek něčeho krásného, co patřilo jenom jí a nikdo jí to nemohl vzít. Nestačilo jí však zůstat u jednoho předmětu. Došlo to tak daleko, že si tu a tam přivlastnila další drobnosti a se zadostiučiněním hamižné straky je pečlivě skrývala. Evangeline už nepochybovala o tom, že má na krásu nárok. Netoužila po ní kvůli bohatství. Chtěla ji obdivovat, vlastnit a ukrývat před světem. Jen pro své oči. A přesně tuhle zvrácenou logiku začala časem uplatňovat i na svého bratra. Lucien tu a tam přišel k penězům, a tak mohl začít malovat. Evangeline tyhle chvíle milovala, protože ji fascinoval pohled na pestré barvy, tahy štětcem, pod kterými vznikalo něco nového, nebývale krásného. Co ji hřálo na srdci byl i prostý fakt, že mohla být první, kdo Lucienovy obrazy uvidí. Jestliže svého bratra měla ráda, v tuhle chvíli ho doslova obdivovala, protože uměl stvořit malé zázraky na plátně. Dokázal dát formu jejich abstraktním představám o lepším životě nebo třeba zpodobnit hezký sen či vzpomínku, která by postupem let jistě vybledla. Takto mohl zachovat všechno nádherné na věky. Nicméně situace doma se jevila stále stejně bezvýchodná. Evangeline nenáviděla ten pocit bezmoci. Kdykoliv otec Lucienovi ublížil, tiše ho proklínala a alespoň ošetřovala bratrova zranění. Jednoho letního podvečera, když dávala do pořádku Lucienův rozražený ret, vkrádal se jí do mysli nápad, který jí připadal zvrácený hned ze dvou důvodů. Na okamžik se zarazila pohledem na kapce krve, která pozvolna opouštěla Lucienův ret, a pak jen zatřásla hlavou, jako by se probrala z podivné letargie. Ani na okamžik neuvažovala nad tím, že by se snad šla vyzpovídat. Tohle tajemství nemůže říct živé duši. Večer pokročil a Lucien odvedl Evangeline do kostela, kde měl pro ni přichystané překvapení. Přímo na oltáři na ně čekala honosná hostina. Evangeline se tvář rozzářila čistou radostí a na chvíli i zapomněla na všechna svá trápení. Přesně do toho okamžiku, než si všimla, že na ni Lucien hledí... jinak. Hledala vhodná slova, ale dřív, než je mohla vyslovit, si její bratr znovu otevřel ránu na rtu. Evangeline měla v hlavě naprosté temno a jediné, co ji přidržovalo v přítomnosti bylo to podivné mrazení, které občas při pohledu na krev pociťovala. A tentokrát se zmocňovalo celého jejího těla. Bylo to k zbláznění. Kdo ví, jak dlouho by před svou neobvyklou zálibou zavírala oči, kdyby jí Lucien neukázal cestu. Poslední zbytky příčetnosti ji opustily, když jí Lucien svou krví začal kreslit po těle. Poprvé v životě se cítila skutečně pochopená a přijatá. Vnímala to všechno. Teplo krve. Její vůni. Bratrovy doteky. Světlo svíček. Ticho kostela. Kontrast mezi posvátným prostorem a něčím, co by tam vůbec nemělo existovat. Nějakou dobu jí trvalo, než si uvědomila, že na ně někdo vztekle vříská. Tím, kdo kazil tento vzácný umělecký výjev nebyl nikdo jiný než ten zpropadený farář. Ach, kdyby šlo jen o umění. Zkazil Evangeline ten nejkrásnější okamžik jejího života! Jak ironické vzhledem k tomu, že kostel a zdejší boží služebníci pro ni vždy představovali bezpečí. Co tu ksakru dělá tak pozdě večer? Naštěstí se touhle otázkou nemuseli dlouho trápit. Byl tu ještě někdo jiný, kdo byl extrémně naštvaný, že mu skončila famózní podívaná. Upír z klanu Toreador, který uřvaného narušitele rychle a efektivně zprovodil ze světa. Lucien a Evangeline jen těžko mohli uvěřit, že scéna, která se před nimi odehrává, je skutečná. Upír se ráčil pořádně nažrat a pak vykrvené farářovo tělo zahodil jako prázdný obal od jídla. Bylo by ironické tvrdit, že když upřel své chladné oči na mladé sourozence, krve by se v nich nedořezal. Té noci mladí sourozenci vstoupili do světa Kainitů. Asi nikoho nepřekvapí, že loučení se smrtelnickým životem nebylo v jejich případě extra dojemné a bolestivé. Komu na nich vůbec záleželo? Co jim život doposud nabídl? Nic moc. A to, co by jim snad mohl dát bylo něčím hodným zatracení. Jejich Sire se představil jako Florian. Co v Lucienovi a Evangeline nebylo zkažené a porouchané, to jeho "výchova" patřičně dorazila. Nebýt toho, že upíří populace byla tou dobou ve Francii vskutku žalostná, nejspíš by vzhledem k tomu, že Florian neměl k jejich proměně povolení skončili jako dvě hromádky popela. Ale pařížský Prince se rozhodl dát těm dvěma nečekaným dárečkům šanci i když skřípal zuby. Znáte přece Floriana! S ničím si nedělá hlavu a jediné v čem je mistr je "užívání si života". No co už, existují i horší Kainité. Jak šel čas, Lucien se rozhodl, že bude provozovat vlastní víru, která nebude svázaná nemožnými pravidly, pokud to nebudou tedy čistě jeho pravidla. Evangeline svého bratra podporovala při založení nové sekty, krmila jeho mesiášský komplex k zalknutí a stala se jeho první oddanou akolytkou. Florian prorokoval, že Lucien a Evangeline dokáží ohromné věci, sjednotí lidi a upíry, ale zároveň vysvětlil, že už nebude svědkem jejich velkolepého vítězství. Ačkoliv se snažili Floriana přesvědčit, aby nedělal pitomosti, ten si zkrátka umíněně dopřál jediný zážitek, kterého se ještě logicky nemohl přesytit. Smrt ve slunečním světle. Evangeline s Lucienem truchlili. Tahle umělecká duše s bohémským způsobem života jim byla mnohem lepším rodičem, než biologická matka a otec dohromady. Truchlili dlouho a intenzivně, dokud nepotkali Madame Vivienne. Nejextravagantnější figuru v Paříži té doby. Umělkyni, galeristku, provozovatelku kabaretu a módní ikonu udávající neotřelé trendy. Ta byla ze dvou mladých umělců doslova unešená. Její vřelá povaha, laskavost a sklony každého líbat a objímat zjevně zažehly jiskru i v ledových srdcích dvou emočně rozervaných upírů. Přece o ni nemohou přijít! A tak se Madame Vivienne stala jejich oddaným ghúlem ve společném vlastnictví, i když to na první pohled vypadá spíš tak, že Vivi adoptovala Evangeline a Lucienna. Byl to mimochodem nápad právě Madame Vivi, že se jejich neotřelým nápadům bude mnohem lépe dařit v Americe. A odtud je už jen pár krůčků do Seattlu.