Textová rpg hra ve alternativním světě Vampire the Masquerade

Xavier vyrůstal jako sirotek. Narodil se ještě za temné doby izolace a na vlastní rodiče si nepamatuje. Neví, proč se ho matka vzdala. Nebo jestli vůbec žije. Mohla ho umístit do domova v naději, že mu tam dají lepší život, než jaký mu dokáže zajistit ona. Ale taky byl dost možná prostě omyl. Chyba, nebo dokonce připomínka noci plné násilí a slz. Někdy by rád věděl, jaká je pravda, jindy je vlastně rád za nevědomost, protože pak si může svůj původ kreslit v o něco veselejších barvách, než jaký možná ve skutečnosti je.
Byl zamlklé dítko, příliš si s ostatními nerozuměl a hrál si třeba raději s panenkami a vymýšlel jim životní příběhy, než aby závodil s autíčkama na dráze. Takže z pohledu chlapců byl moc holka a z pohledu dívek… no, stejně byl divnej.
Číst uměl brzy, rád si listoval knížkama, prohlížel si ilustrace. V příbězích nacházel útěchu a v kresbách krásu, kterou kolem sebe neviděl. Sám taky rád kreslil. S pastelkama a štosem papírů by si vystačil klidně celý den. A jako malý samozřejmě kreslil úměrně věku, anatomii ještě neznal ani jako slovo, natož aby jeho panáčci odpovídali skutečné stavbě těla, ale to taky přišlo s časem.
Sám možná ani neví, jak důležitým momentem bylo, když si u okna svého pokoje v sirotčinci čmáral vlastní námět na komiks. Tou dobou už jeho kresbičky nabíraly na osobitosti, kdy dokázal pár správně umístěnými tahy tužkou vyjádřit emci postavy lépe, než někteří autoři v tisíci slovech na stránkách svých knih. Tehdy ještě neměl ani ponětí, že jeho práci někdo z šera noční ulice sleduje.

S pubertou přišlo náročné období. Jako každý teenager, i Xavier měl potřebu rebelovat, a zároveň taky někam opravdu patřit. Chytil se party několika velmi volnomyšlenkářských mladistvých, ochutnal alkohol i tvrdší drogy a pak, v rámci pomyslně oficiálního přijetí do party, mu tihle noví kamarádi ukázali svět, o kterém neměl ani ponětí.
Takhle se šestnáctiletý Xavi dozvěděl o existenci upírů a hlavně o naprosto opojném pocitu upířího polibku. A jelikož sám vyrostl v pohledného mladíka s roztomilými rysy a kudrnatými prstýnky ve vlasech, oblíbili si ho upíří návštěvníci Love at First Bite podobně, jako si on oblíbil je.
Jako tolik lidí před ním i on propadl životu Blood Doll. Zbytek světa mu postupně přestal dávat smysl. Ne že by úplně přestal tvořit, ale kreslením a blouděním v krajinách fantazie trávil čím dál méně času. Otrávenou múzou se mu staly drogy a rozkoš a v těch momentech, kdy se potácel na pomezí vlastního vědomí, se mu slova začala slévat do veršů. Psal je, kam se dalo. Na ubrousky, na dveře toalety, na stránky učebnic. Ano, do školy ještě chvíli pořád chodil, i když s vysokou absencí a jeho prospěch značně utrpěl. Úplně se nebylo čemu divit, nebylo tajemstvím, jaké party se chytil a popravdě od sirotků stejně nikdo nic moc jiného nečekal.

Xavierova budoucnost vypadala tak, že dožije a pravděpodobně předčasně zemře jako upíří bonbónek. A určitě by tomu tak i bylo, kdyby si ho v jeho obvyklém baru nevšimla Ona. Nejdřív ji vnímal jako prostě další upírku, která si kousne, nakrmí se a jemu dopřeje dávku návykového rauše, ale ona stála o skutečnou společnost jeho vědomí a slov, nejen o jeho hezkou tvářičku – i když ta byla jistě milý bonus. Tou dobou mu bylo osmnáct, vlastně skoro devatenáct. Přespával ve skvotu, protože systém už se o něj dál nemusel a hlavně nechtěl starat. Školu nedokončil, proč taky. A přestože sám sebe považoval za úplnou trosku, tahle upírka projevila zájem. Netušil, odkud zrovna ona ví, že vůbec umí kreslit. Už dlouho nakreslil, když se nepočítaly náhodné čmáranice tu a tam, když se zrovna nudil a měl čím a na co čmárat. Ale při rozhovoru s ní jakoby se začala opatrně a nejistě zvedat mlha opojení a on se pomalu rozvzpomínal, čím vlastně dřív byl, co ho bavilo a naplňovalo skutečnou vášní. Umělec v něm poslední dlouhé měsíce naštěstí jenom spal, nezemřel docela.

Ta upírka se jmenovala Alessia, a měla Xaviera vyhlídnutého už dávno, aspoň optikou mladého lidského života. Svým talentem ji nevědomě oslovil už jako dítě a i když na něj možná časem trochu pozapomněla, nemohla ho v té chvíli v jeho bídě nechat. On se pak s její někdy trochu svéráznou pomocí postupně dokázal dát zase nějak dohromady. Dokonce se vrátil do školy a úspěšně složil dodatečnou maturitní zkoušku. Začal taky znovu pravidelně kreslit a stal se občasným ilustrátorem komixového sloupku v místních novinách. Ne že by mu teda někdo přiznal autorství, ale on věděl, v kterých číslech jsou jeho kresby a to mu v tu chvíli stačilo.
Od drog se teď snažil držet dál, ale nebylo to lehké. V těžších dnech propadal do hlubokých a temných vod zoufalství, a pak chtěl cokoli, jen aby to přestalo bolet. Škemral Siu, aby ho kousla. Věděl, že si občas ráda cucne krve někoho pod vlivem a tím někým chtěl být on. Někdy to možná i vyšlo, častěji spíš ne. Když měl pocit, že ho jeho vlastní duše rozerve na kusy zevnitř, tak tehdy taky bral do ruky tužku. Ovšem místo kreslení psal. Vypisoval se z bolesti, ale ke smůle uměleckého světa spoustu svých básní posléze spálil. Jen některé si nechal. Ne moc, pouze ty, které považoval za dostatečně dobré. Někdy si taky nechal jen jeden nebo dva povedenější verše a zbytek roztrhal.

Jakmile mu bylo 21 a byl už podle opravdu všech Amerických zákonů, nařízení a vyhlášek dospělý, vnímal to jako dobu, kdy by rád přijal Alessiin dar nesmrtelnosti. Proč by taky ne, upíry znal a pamatoval si je jako bezstarostné týpky, co mají na všechno dost času, svět jim leží u nohou a starosti mohou odkládat na další století. A Sia mu nakonec vyhověla. Sama to asi měla v plánu a chtěla z něj udělat svého potomka, tak proč ne zrovna teď. Rozhodně to byl velmi neobvyklý dárek ke 22. narozeninám.
První noc byla mírně řečeno náročná. A ty další nebyly o moc snazší. Novorozený Xavier byl plný pocitů a emocí, které se Proměnou staly ještě intenzivnějšími. To nebylo zrovna něco, co si při romantickém snění o upířím životě představoval.

První roky strávil s matkou v Seattlu. Dante, jeho starší kainitský bratr, byl přítomný jen občas, ale za to jeho návštěvy byly intenzivní. Xavier se nemohl zbavit pocitu, že na něj Dante žárlí, ačkoli nechápal proč. Oba měli k Sie docela jiný vztah a snad by ho i vnímal víc jako otce než bratra, kdyby s nimi býval častěji a prokázal trochu… lidskosti? Náklonnosti.
Prostředí města, ve kterém se narodil, vyrostl a prožil ty nejtemnější dny svého života, úplně neprospívalo jeho náladám. Přišlo mu, že na něm musí stále ulpívat jakási pachuť jeho minulosti. Aby taky ne, když nemálo Rodných z něj za jeho lidského života pilo a sám byl prostředkem jejich zábavy. Sia tak naznala, že je na čase změnit prostředí. Na přelomu nového století se sbalili a vyrazili procestovat obnovující se svět. New York, Los Angeles… Itálie, Španělsko. Víc jak dvacet let strávili na tomhle rodinném výletě, než se vrátili domů do Seattlu. Xavi je stále Neonate, ale už o něco zkušenější, samostatnější a možná i zodpovědnější.