Textová rpg hra v alternativním světě Vampire the Masquerade

Alide Vaher se narodila roku 1884 v Tartu, tehdy Dorpat v Ruském impériu, do rodiny lékárníka. Do rodiny, v níž se znalost léků předávala jako rodinné řemeslo. Což pokud jste žena nebylo zas tak jednoduché. Ale k tomu se dostaneme.


Její zájem o farmacii nevycházel jen z nějaké romantické představy o pomáhání nemocným. Romantika nikdy nebyla zrovna něčím, co by oslovovalo její duši. Alide fascinovala především přesnost. Chtěla vědět, proč látka působí právě určitým způsobem, co se s ní stane po vstupu do těla a kde přesně se nachází hranice mezi účinkem a otravou. Její otec v ní tento zájem podporoval, přestože dobře věděl, že cesta, kterou si jeho dcera vybrala, nebude jednoduchá. Na konci devatenáctého století totiž nebylo samozřejmé, že žena může získat stejné vzdělání jako muž, natož že z něj může udělat vědeckou kariéru.
Alide vyrůstala v době, kdy univerzita v Tartu představovala významné centrum vzdělanosti, ale její dveře nebyly ženám otevřené stejným způsobem jako mužům. Pro mladou ženu se zájmem o farmacii neexistovala jednoduchá cesta od gymnázia k univerzitnímu diplomu a vědeckému místu. Ženy se ke vzdělání dostávaly různými oklikami - stejně jako Alide, která své vzdělání začala získávat pouze jakožto budoucí asistentka svého otce. Některé přednášky mohla navštěvovat jako posluchačka, ale ještě dlouho nebyla plnohodnotnou členkou akademického světa.
Pro Alide to znamenalo, že její první vzdělání nebylo založeno pouze na institucích. Velkou část znalostí získala doma, v otcově lékárně a z knih, ke kterým se dostávala vlastním úsilím. Čím více se učila, tím více si uvědomovala zvláštní rozpor, v němž žila. Svět, který ji fascinoval, byl dokonale racionální. Chemická reakce nezajímala o pohlaví člověka, který ji provedl. Jed se neptal, zda ho objevil muž nebo žena. Mrtvé tělo už vůbec ne. Lidská společnost však tak racionální nebyla.

Velmi brzy si zvykla, že musí být lepší než ostatní, aby byla považována za stejně dobrou. Chyba muže byla chybou. Chyba ženy mohla být důkazem, že ženy do laboratoře nepatří. Úspěch muže potvrzoval jeho schopnosti. Úspěch ženy mohl být považován za výjimku. Tento rozdíl se do Alide hluboce otiskl. Nejen v jejím vztahu k mužům. Vznikla jakási nutkavá potřeba absolutní přesnosti. Nesnášela nedbalost, nepřipravenost a povrchnost, protože věděla, že na její práci budou mít větší dopad než u jejích mužských kolegů.

Na počátku dvacátého století se jí začaly otevírat první skutečné možnosti. Vzdělávací prostředí se pomalu měnilo a Alide se konečně mohla dostávat k přednáškám a odbornému studiu. Nebylo pro ni jen získáváním vědomostí. Bylo také neustálým dokazováním, že má právo být v místnosti, ve které se právě nachází.
A právě tehdy se její zájem definitivně přesunul k farmakologii a toxikologii. Čím více se učila o léčivech, tím méně ji zajímala samotná léčba a tím více ji přitahovala hranice, za níž se léčivo mění v jed. Fascinovala ji přesnost, s jakou může jediná látka změnit lidské tělo. Začala se zajímat o otravy a nejasná úmrtí a postupně si vytvořila pověst člověka, který se nespokojí s první odpovědí. Když někdo zemřel na srdeční selhání, chtěla vědět, proč k němu došlo právě v danou chvíli. Když lékař označil smrt za náhodu, zajímalo ji, zda skutečně neexistovala příčina, kterou ještě nikdo nehledal.

Kolem roku 1908 odešla do Petrohradu, kde se dostala do prostředí pokročilejší chemie a toxikologie. Tam se její zájem o farmakologii proměnil ve skutečnou specializaci. Už ji nezajímalo jen to, jak lék působí na živého člověka. Začala se zabývat otázkou, zda lze z mrtvého těla zpětně zjistit, co se odehrálo v jeho posledních hodinách. Tělo pro ni bylo jakýmsi posledním svědkem. Nemluvilo, ale zanechávalo stopy.

Kolem roku 1910 se přesunula do Paříže. Francie pro ni představovala svět, v němž byla věda stále víc a víc otevřená ženám. Místem, v němž již existovaly ženy, které se dokázaly prosadit ve farmacii a výzkumu. Paříž jí zároveň poskytla přístup k prostředí, které bylo mnohem živější a mezinárodnější než Tartu nebo Petrohrad. Najednou nebyla jen mladou ženou z okraje impéria, která se snaží dostat do laboratoře. Byla jednou z mnoha lidí, kteří přijeli do Paříže něco objevit.
V Paříži také prvně objevuje zálibu ve fotografování a hudbě. Stejně tak zde doopravdy vzniká její nekonečná závislost na cigaretách. Začíná se stále více věnovat toxikologii a nejasným případům úmrtí. A právě tehdy si jí všímají zástupci klanu Hecata.

To, co na ní zaujalo jejich pozornost, nebyla pouze její inteligence. Byla to skutečnost, že Alide neměla před smrtí obvyklý lidský respekt. Ne ve smyslu krutosti. Smrt ji neděsila. Chtěla jí rozumět. Považovala ji za poslední biologický proces, který lze studovat.
Roku 1915, ve věku přibližně jednatřiceti let, se její život obrátil naruby. Její budoucí Sire jí ukázal něco, co žádná věda, kterou znala, nedokázala vysvětlit. Mrtvého člověka, který dokázal odpovědět. Pro Alide to nebylo pouze setkání s nadpřirozenem, které otřáslo celým jejím světem. Bylo to zjištění, že celý její dosavadní výzkum byl postaven na předpokladu, který nemusel být pravdivý. Celý život se snažila zjistit, co z člověka zůstane po smrti. A najednou stála před někým, kdo byl mrtvý a přesto stále představoval člověka schopného komunikace.
Brzy nato byla Proměněna..

Již jako dítko noci pokračovala ve své posedlosti. Jen změnila objekt studia. Dříve zkoumala živé tělo a jeho reakce na chemické látky. Nyní zkoumala samotnou hranici mezi životem a smrtí. Zajímala ji krev, Vitae, proměna těla, duchové i to, co z člověka zůstává poté, co jeho srdce přestane bít. V jistém smyslu se její vědecká kariéra nikdy nezastavila. Pouze získala mnohem děsivější laboratoř a nový rozměr.
Po desetiletí zůstávala převážně v Evropě. Přežila první světovou válku, meziválečné období i druhou světovou válku. Války jejímu zaměření prospívaly. Viděla, jak se mění medicína, farmacie i samotná společnost. Léky, které byly za jejího mládí novinkami, se stávaly běžnými. Objevovaly se nové metody analýzy a nové látky.

Po druhé světové válce ji stále více přitahovaly Spojené státy. V šedesátých letech byla americká farmakologie, biochemie a farmaceutický průmysl na prudkém vzestupu. A ona v tom spatřila příležitost. Kolem roku 1960 se tedy přesunula do Ameriky, kde toužila vybudovat vlastní síť laboratoří.
Ač je feminismus na určitém vzestupu, stále musela jako zdánlivě mladá žena přesvědčovat ostatní, že má právo pracovat ve vědě. Ne však úplně všechny. V té době se totiž potkává s Kassandrou Mercer a brzy poté se rodí nejen určitý druh přátelství, ale také obchodní partnerství. Pod záštitou Palisade Inc., vzniká vývojová divize s názvem Liminalis Laboratories.

Laboratoře, které postupně vznikaly, se navenek zabývaly farmaceutickým výzkumem, toxikologií, chemickou analýzou a později dalšími oblastmi biomedicíny. Některé byly skutečně komerční a poskytovaly legitimní služby. Jiné byly menší a specializovanější. Pro Alide však všechny představovaly především prostředek, jak zůstat v kontaktu s vývojem vědy. Mohla sledovat nové léky, nové jedy, nové technologie a nové způsoby, jak člověk zkoumá vlastní tělo.

Postupně se z laboratoří stala také rozsáhlá síť archivů. Alide shromažďovala nejen staré receptury, vzorky a toxikologické záznamy, ale i výpovědi duší zemřelých a dokumentaci o neobvyklých úmrtí. To, co začalo jako vědecký zájem, se po desetiletích změnilo v téměř celoživotní sbírku lidského poznání o smrti.
Zakotvit v Seattlu bylo i vzhledem k jejímu přátelství a obchodnímu partnerství s Kassandrou logickým vyústění situace. Ale nebyl to pro ni jen další bod na mapě. Město ležící na severozápadním okraji Spojených států mělo přesně ten druh atmosféry, který jí evokoval Evropu. Déšť, mlha, voda, i staré průmyslové čtvrti jí připomínaly domovinu.
Po vzoru Kassandry i ona přesunula sídlo Liminalis Laboratories právě sem.

Sídlo, které nepůsobilo jako majetek někoho, kdo přežil více než jedno století. Bylo moderní, strohé a téměř anonymní. Tónovaná UV skla, beton, kov, laboratoře s dokonale kontrolovanou teplotou.. Po chodbách chodili lidé, kteří znali Alide jako výkonnou ředitelku. Možná jako podivně konzervativní ženu s evropským přízvukem, která měla neobvyklý talent zapamatovat si jména a data. Někteří si všimli, že nikdy nestárne. Většina si našla pohodlnější vysvětlení. Bohatá rodina. Dobrá genetika. Plastická chirurgie. Tajný laboratorní výzkum. Lidé jsou překvapivě ochotní věřit vysvětlení, které jim dovolí neklást další otázky.

Kybernetickou válku a kolaps moderních technologií nevnímala jako tragédii, nýbrž příležitost a návrat k vlastním kořenům. Vcelku rychle a chladně analyzovala rozsah škod a hledala způsoby, jak zachovat informace, zásoby a fungování svých laboratoří. Díky svým zkušenostem se rychle dokázala vrátit k analogovým metodám, papírovým archivům, mechanickým přístrojům a vědomostem, které moderní společnost téměř zapomněla používat. Její majetky i vliv tak za války stále prudce stoupal.
Nejvíce ji zasáhla ztráta digitální paměti, a proto začala ještě důrazněji chránit fyzické archivy a vědomosti, které do té doby byly spíš upomínkou její lidskosti. Zvykem a určitou formou životního díla. Její osobní archivy se tak z podivného reliktu minulosti staly jedním z nejcennějších míst, která má.

Seattle se však stal domovem i z jiného hlediska. Hecata zde nebyla početným klanem a její členi nikdy nebyli zcela sjednocení. Někteří byli obchodníci se smrtí, jiní okultisté, další drželi staré tradice, které už většině mladších upírů připadaly absurdní. Vstupovala mezi ně spíš opatrně, byť přátelství s Prince Mercer její pověst předcházelo. Nikdy neměla potřebu shromažďovat kolem sebe lidi jen proto, aby slyšela jejich obdiv ani příliš netoužila po tom stát se vůdcem.

Čím déle však v Seattlu žila, tím méně mohla zůstávat stranou. Nikdy nebyla nejhlasitější osobou v místnosti. Nebyla ani tou, která potřebovala stát uprostřed pozornosti. Její vliv fungoval jinak. Pomáhala při řešení sporů. Poskytovala informace. Přinášela znalosti, které ostatní neměli. Její laboratoře jí dávaly přístup k moderní vědě a její vztah k mrtvým stejně jako k dávným rituálům z ní činil někoho, koho nebylo snadné obejít.
Nakonec se stala doopravdy stala Primogenem. Žena, která kdysi studovala smrt proto, aby jí porozuměla, se nakonec stala její správkyní. Nebyl to náhlý ani privilegovaný vzestup. Byl to důsledek trpělivosti, času a lety budované důvěry mezi ní a Prince Mercer.