Textová rpg hra ve alternativním světě Vampire the Masquerade

Alessia se narodila do rodiny bohatého obchodníka a majitele několika továren na zpracování látek, což se nezpochybnitelně stalo stavebním kamenem celého jejího života i následného ne-života. Sia nikdy nebyla zrovna poslušnou dcerou ani studentkou a již v útlém věku se plně projevovala její divoká nátura a prořízlá pusa. S pubertou a dospíváním se tento aspekt jenom znásobil. Stát se tedy poslušnou manželkou kohokoliv, jak udávala společenská norma, rozhodně nepatřilo k jejím plánům. Rodinné vazby a otcovy podniky, jež dodávaly látky i novým a sílícím módním značkám ji postupem času přivedly k vlastnímu zájmu o módu a navrhování modelů, které by plně vystihli její charakter i touhu se odlišovat. A tak i přes rodinný tlak na to se usadit a dostát společenským normám, si nakonec prosadila vlastní salón, kde mohla začít uskutečňovat své sny. Odvážné a extravagantní modely, které se tolik odlišovaly od běžně dostupných šatů, si získávaly věhlas nejen ve vyšších kruzích italské společnosti. S příchodem druhé světové války modely šité pro privilegované dámy italské smetánky a nesoucí její jméno, brzy přilákaly pozornost také nacistických pohlavárů a jejich manželek. Tou dobou Alessia ještě neměla tušení, že jednou z jejích dlouhodobých klientek, pro kterou tvořila své nejlepší modely, je její budoucí Sire - Bianca. Dáma a malířka oplývající zvláštní chladnou a nebezpečně vzrušující aurou, kterou nedokázala rozklíčovat Navrhovat a tvořit pro nacistickou smetánku nebylo Sie příliš po chuti. Byť si v režimu dokázala najít své místečko, ve kterém se držela nad vodou a profitovala, nedalo se zrovna říct, že by s ním souhlasila. Což se ukázalo jako výrazným problémem u někoho, kdo nedokáže příliš držet jazyk za zuby a pro pichlavou poznámku nejde daleko. Bylo jen otázkou času, kdy její prořízlá pusa začne být na obtíž a stalo se tak jednoho prosincového večera roku 1940. V současnosti by si z celého incidentu vybavila jen pár záblesků - muži v uniformách, kteří ji několikrát uhodili do tváře a přehazovali si ji jako hadrovou panenku. Zvuk párané látky jejích vlastních šatů, příliš těžké tělo na tom jejím a pach benzínu. A pak už jen černo a plameny, pohlcující celé její živobytí. Ty však už sledovala z povzdálí a jsou její poslední lidskou vzpomínkou společně s tváří Biancy. Vzhledem k tomu, že oficiálně měla být po smrti, bylo nutné téměř okamžitě opustit Itálii. Její tvář i jméno byly příliš známé na to, aby bylo možné riskovat. A tak se ve společnosti své Sire přesunula do Francie. Sžít se se svou novou identitou a pod neustálým dohledem své Sire bylo pro Siu náročné. Nebyla zvyklá na omezení ani na to, aby si na ni kdokoliv činil jakýkoliv nárok a ona byla nucena k jisté formě poslušnosti. Ve společnosti své Sire podlehla také kouzlu malby - předevší té abstraktní, do které začala propisovat svou divokou stránku i erotická dobrodružství. Postupem času se jejich umělecký styl začal vzdalovat stejně jako ony samy sobě. Hádky a rozepře se stupňovaly až do roku 1956, kdy došly k vzájemné dohodě, že bude lepší se odloučit. Minimálně natolik, aby mohla být Sia sama sebou. Obě však zůstaly ve Francii a ač jí to Bianca nikdy neřekla, tak věděla, že nad ní stále drží jakýsi vzdálený dohled. Zásadní zlom pak přišel roku 1960, kdy do jejího života vstupuje Aleksanteri Aro. Muž, který byl tak odlišný od všech ostatních, které zatím měla tu možnost potkat, že naprosto automaticky upoutal její pozornost. Ne možná zcela prvoplánově krásný, ale s jakousi zvláštní aurou, která podněcovala její zvědavost a touhu po adrenalinu. Vědomí reálně hrozícího nebezpečí i jeho vlastní charisma společně s faktem, že jí byl schopen zkrotit, ji tak zcela nečekaně vrhli do naprosto turbulentního vztahu plného bouřlivých výšin i pádů. Extrémní vášnivá vzplanutí střídaly hádky plné rozbitého nábytku i létajícího nádobí, aby byly následně lepeny dravým usmiřovacím sexem. Vztah, jež nikdy nebyl plně stvrzen manželstvím, trval nakonec bezmála dekádu. Až do roku 1972, kdy po dalším třaskavém výbuchu emocí Saint rozhodl za ně za oba, že je na čase ho utnout. To pro ni byla hořká pilulka k polknutí a ani zdaleka na ni nebyla připravena, stejně jako na informaci o smrti její Sire. Přišlo to nečekaně a bez varování. Sainta nechala odejít, ale co se stalo Biance nemohla nechat být. Po krátké návštěvě Paříže a kontaktování společných známých došla k závěru, že se musela stát obětí lovce upírů. V těžkém zármutku i v oprávněných obavách o to, aby nebyla další na řadě, se tak ještě téhož roku přesouvá do Španělska. Nutkavá potřeba setřást ze sebe všechno to špatné, vedla k extrémně divokým měsícům, kdy byla mnohokrát na velmi tenké hranici toho porušit Maškarádu. V tu chvíli jí to však nemohlo být víc jedno. Tu nebývalou prázdnotu krom více či méně obvyklých nepřístojností lepila malbou a především hudbou. Častou návštěvou hudebních klubů trávila velké množství času, až do okamžiku, kdy nenarazila na Danteho, jež se o pár měsíců později stal jejím prvním Potomkem. Nebyl to zrovna dvakrát promyšlený čin - naopak. Začalo to jako čistý zájem o jeho hudbu, vzájemná přitažlivost a chemie. Klíčovým momentem se nakonec staly oslavy nového roku - roku 1973, které se protáhly do dalších dní. Drogy a alkohol střídal sex a ten zase další drogy a další sex. Noc minula den a den zase noc. Bylo toho příliš. Až moc na křehkou lidskou bytost. Mohla ho nechat zemřít, jako spoustu dalších nadějných umělců, kteří prostě podlehli vábení bohémského světa. Ale nedokázala to. Až příliš si ho oblíbila.Jeho i to, jakým způsobem dával najevo svou náklonnost k ní. Významnou roli zde nakonec sehrála její impulzivita i jakési vnitřní nutkání trochu zalepit tu díru v srdci, kterou tam zanechal odchod Sainta. A tak se nakonec 4. 1. 1973 stal jejím prvním Potomkem. Několik následujících let bylo pro oba něčím zcela novým. Vzájemné pouto i možná trochu pokřivený milenecký vztah prolínající se ve vztahu pomyslné matky a syna trvalo téměř dekádu dostat do bodu vzájemné oboustranné spokojenosti. Po cestování po Evropě však přišla i nutkavá touha objevit “nový svět” za oceánem. A tak se roku 1985 v doprovodu Danteho přesouvá do Ameriky. Do míst, kde začíná bujet kultura popových hvězd a hudba rozjíždí svůj prime time. Jak už to však u Alessii bývá, fascinace hudbou začala být poněkud vyčpělá. Byť několik dalších let strávila v New Yorku s Dantem, kde zřídila svou první galerii a začala investovat do umění, aby znásobila jejich majetky, začínala se nudit. Potřebovala další impuls, něco, co by v ní znovu probudilo novou jiskru. Něco vzrušujícího. Když se k ní koncem 90. let donesla informace o tom, že Saint se ocitl na stejném kontinentu, nebylo příliš o čem přemýšlet. Po celou dobu tak nějak věděla o jeho existenci i přibližném výskytu. Chyběl jí. Chyběl jí ten náboj i to reálně hrozící nebezpečí. Tentokrát však neodolala nutkání ho znovu vidět. Siina upřímnost však u Danteho nevyvolala takovou reakci, kterou by ráda. Spor plný žárlivých a majetnických výtek nakonec vyústil v to, že do LA odjela sama a zanechala jej v New Yorku. Ne však na příliš dlouho. Setkání se Saintem po bezmála třiceti letech nemohlo dopadnout jinak, než absolutním výbuchem a obnovením jejích krevního pouta. Stačilo pár extrémně bouřlivých měsíců, aby se ocitli zase tam, kde byli v roce 1972. Neschopni existovat spolu a neschopni existovat bez sebe. I přesto zůstala v LA ještě dalších pár let. Více či méně náhodný vcelku pravidelný a vždy velmi intenzivní sex se Saintem bez větších závazků střídala fascinace pokřivenou kulturou města hříchu. Tehdy znovu plně objevila svou vášeň pro navrhování, kterou tentokrát směřuje do spodního prádla s nemalou inspirací kostýmy tanečnic v nočních klubech a casinech. Na upíří poměry však v LA vydržela jen krátkou chvíli. Chyběl jí Dante i vztah, který mezi s sebou měli a tak se po necelých čtyřech letech znovu vrací do New Yorku, kde s drobnými pauzami na cestování po kontinentu zůstává až do vypuknutí kybernetické války a věnuje se rozšiřování majetku i obzorů. Kybernetická válka jí však doslova udělala čáru přes rozpočet a zasáhla ji natolik, že propadla nefalšované depresi. Svět začal být neuvěřitelně ošklivým, umění upadlo na žebříčku hodnot do záporných čísel stejně jako potřeba módy a krásy. Pár let strávila zachraňováním cenných uměleckých kousků, které uložila ve svém chráněném sídle, pořádáním undergroundových večírků v zájmu zachování jisté kultury, ale i přesto na ni víc a víc doléhal zmar. Roku 2049 již nebyla schopná to déle snášet a tak se dobrovolně uvádí ke spánku. Nebyl to však spánek zrovna klidný. Probouzí se znovu roku 2062, citelně zmatena množstvím nočních můr, které tíživě doléhaly na její ne zrovna příkladný mateřský instinkt i formu, jakou stvořila Danteho. Trvalo dlouho, než se znovu stala sama sebou. V prvních letech po probuzení často bloumala ulicemi, které nepoznávala a hledala .. cosi. Nejspíš sama pořádně nevěděla co, dokud jednoho večera neobjevila Xaviera - upozaděného sirotka, který si sám čmáral panáčky a cosi, co vzdáleně připomínalo komiks. A cosi v něm ji donutilo se zastavit. Sledovala ho pravidelně celé roky, aniž by jej upozornila na vlastní existenci. Skryta ve stínech pozorovala jeho rostoucí talent i samotu, která se v něm zrcadlila víc a víc stejně jako v ní se víc a víc probouzela touha zařadit ho do jejich rodiny. Časem.. S probouzející se Obnovou a znovu propukající kulturou však Xaviera na nějaký čas spustila z očí i ze své mysli. Znovu jej objevila náhodně - jako zásahem vyšší moci - až po několika letech, kdy znovu zavítala do Seattlu. A ne zrovna v situaci, kterou by si pro něj přála. Už to nebyl chlapec, zato o upířím světě se toho dozvěděl až příliš. Tehdy věděla, že jej nemůže nechat být a rozhodla se jej vzít pod svá křídla. Z trosky závislé na drogách i upířím polibku se rozhodla znovu vykřesat toho umělce, kterého v něm rozpoznala už před lety. Byl to zdlouhavý a pomalý proces, kterému Dante nebyl příliš nakloněn. Nechápal, že tenhle vznikající vztah se v ničem nepodobá tomu, který měli spolu. Ani jeho postoj však nemohl změnit její rozhodnutí. Xavier neměl být dalším milencem, neměl nahradit to, co měli mezi sebou. Nebylo v tom absolutně nic fyzického. Měl to, co spolu měli, rozšířit a stát se synem, kterého nikdy nemohla mít v tom pravém smyslu slova. Tentokrát však toto rozhodnutí nechtěla uspěchat, chtěla jej udělat správně. Čekala tedy až do doby, než Xavier dosáhne plnoletosti a sám ji o dar nesmrtelnosti požádá. I tak to bylo dříve, než by ráda. Chtěla mu ještě dát pár let, aby mohl plně dozrát.. přesto byl neoblomný a ona příliš měkká. A tak jej 28. 2. 2079 v den jeho 22. narozenin obdarovala Proměnou. Jejich rodina se tak rozrostla o dalšího člena. Věci však nešly tak úplně podle plánu, jak si představovala. Dante byl příliš ublížený a celou záležitost si přebral po svém. Nedokázala mu vysvětlit, že Xavi je jednoduše něčím jiným, než on. Jakoby to zcela odmítal vidět. Zaslepen vlastními pocity je opustil, aby cestoval a zcela paradoxně tak posílil její pouto s Xavierem. Od té doby se pravidelně vrací a zase odchází, čímž Alessia vnitřně trpí, ač se to snaží nedávat příliš najevo a doufá, že postupem času Dante sám pozná, že on je ten, kterého si vybrala za partnera. Po pár letech v Seattlu, kdy tlak Xaviho minulosti v kombinaci s Danteho výkyvy začal být trochu příliš (a přítomnost Santiho ve stejném městě situaci zrovna neulehčovala), se rozhodla strávit nějaký čas cestováním. Bezmála třicet let tak strávila v doprovodu Xaviho mimo Seattle. New York, LA, Itálie i Španělsko a další. S občasným výskytem Danteho, který jí stále chyběl. Zpátky “domů” se tak vrací v naději, že po několika dekádách by věci snad mohli být trochu snazší a oba její Potomci o něco vyzrálejší.