Textová rpg hra v alternativním světě Vampire the Masquerade

Zara se narodila roku 1970 v Oregonu, do rodiny, která nikdy nemusela příliš přemýšlet nad tím, jestli bude mít co jíst. Její rodiče vlastnili pár restaurací, menší podniky rozeseté po okolí, kde se pravidelně střídali stálí hosté, unavení zaměstnanci a lidé, kteří se přišli najíst, protože doma neměli nikoho, kdo by na ně čekal. Restaurace byly rodinným podnikem v každém smyslu toho slova. Peníze, práce i rodinné hádky se točily kolem nich. Děti pomáhaly, kde bylo potřeba, a od Zary se přirozeně očekávalo, že jednou převezme svůj díl odpovědnosti. Jenže ona měla jiné plány. Už jako malá utíkala od ruchu kuchyně do zadních místností, kde si mohla alespoň na chvíli nasadit sluchátka a poslouchat hudbu. Fascinovaly ji kytary, hlasy zpěváků, kteří zněli, jako by měli celý svět v krku, a písně, v nichž se člověk nemusel tvářit, že je všechno v pořádku. Když se dostala ke své první kytaře, bylo rozhodnuto. Neměla zvláštní talent na poslušnost, ale dokázala celé hodiny opakovat několik akordů, dokud nezněly přesně tak, jak chtěla. Rodiče její zájem považovali za fázi. Něco, co ji časem přejde, až pochopí, jak funguje skutečný život. Zara jim to nikdy neměla tak úplně za zlé. Věděla, kolik práce jejich podnikání stojí, a nebyla nevděčná. Jen nedokázala pochopit, proč by měla strávit celý život budováním něčeho, co si nevybrala. V dospívání to začalo skřípat o něco víc. Hrála s kamarády v garážích, zpívala na malých akcích, přidal se alkohol i drogy a ona si postupně si zvykala na život, v němž se úspěch neměřil počtem vydělaných dolarů, ale tím, jestli se lidé na koncertě na okamžik přestali bát být sami sebou. Její hlas nebyl dokonale čistý a její hra nebyla technicky bezchybná. Měla však něco, co se nedalo naučit: syrovost a přesvědčení, že hudba musí něco znamenat. V devadesátých letech se její život stále častěji odehrával mezi Oregonem a Seattlem. Přitahovala ji místní alternativní scéna, kluby plné kouře, zpocená pódia a lidé, kteří neměli potřebu předstírat, že se jim svět líbí takový, jaký je. Občas si pořád přivydělávala v restauracích své rodiny, ale pokaždé, když se vracela k dlouhým směnám, měla pocit, že se pomalu dusí a znovu následoval návrat ke klubům a alkoholu. Její rodiče nechápali, proč se dobrovolně vzdává jistoty. Ona zase nechápala, proč by jistota měla být důležitější než svoboda. Nebyla žádnou velkou revolucionářkou. Neměla promyšlený politický program ani touhu stát se vůdkyní nějakého hnutí. Nesnášela však aroganci, bezohlednost a lidi, kteří se chovali, jako by peníze automaticky znamenaly právo rozhodovat o ostatních. Možná právě proto ji na konci listopadu 1999 přitáhly protesty v Seattlu. Do města přijela za známými a kvůli několika hudebním kontaktům. O demonstracích proti Světové obchodní organizaci, která měla ve městě zahájit své ministerské jednání, věděla už předem. V ulicích se scházeli odboráři, studenti, ekologičtí aktivisté, lidé hájící lidská práva i ti, kteří prostě nevěřili, že světový obchod a zájmy velkých společností mají vždy přednost před životy obyčejných lidí. Zara neměla potřebu souhlasit se všemi. Líbilo se jí ale, že se tolik různých lidí rozhodlo vyjít do ulic a dát najevo, že nechtějí jen tiše přihlížet. Třicátého listopadu se centrum Seattlu proměnilo v místo, které připomínalo spíš obrovské a neklidné jeviště než běžné město. Lidé skandovali hesla, bubnovali, drželi transparenty a blokovali přístupové cesty ke konferenčnímu centru. Pohybovala mezi nimi, s rukama zastrčenýma v kapsách kožené bundy a hlavou plnou myšlenek, které nedokázala úplně pojmenovat. Byla zvyklá na hluk koncertů, ale tohle bylo jiné. Tady nešlo o to, jestli se publiku líbí písnička. Tady měli lidé pocit, že na tom, co se právě děje, skutečně záleží. Pak se situace začala měnit. Policie nasadila slzný plyn a pepřový sprej, ulice se plnily kouřem a lidé se rozbíhali do postranních ulic. Zprávy o střetech se šířily davem rychleji než jakákoli ověřená informace. Někteří demonstranti se snažili zůstat na místě, jiní odpovídali na násilí násilím. Výlohy byly rozbité, doprava ochromená a lidé, kteří ještě před několika hodinami přišli vyjádřit svůj názor, se najednou snažili dostat do bezpečí. Mohla se otočit a odejít. Místo toho se rozhodla pomoc mladé ženě, která se po zásahu pepřovým sprejem nemohla pořádně nadechnout. Úder přišel rychle a bez varování. Dopadla na mokrou zem, hlava se jí roztříštila bolestí a vzduch jí zmizel z plic. Pokusila se zvednout, ale muž ji přitiskl zpátky k zemi s lehkostí, která nedávala smysl. Potom přišla bolest. A tma. Její nový Sire se představil jako Marvin. Až o mnoho let později zjistila, že jeho jméno nebylo to jediné, které používal. Byl Brujah, starý dost na to, aby si pamatoval několik lidských životů, a dost cynický na to, aby se na většinu z nich díval jako na krátké, opakující se chyby. V Zaře viděl něco, co ho zaujalo: vzdor, který nepohasl ani ve chvíli, kdy měla dost důvodů utéct. Nezachránil ji. Zabil ji a pak ji přivedl zpět jako jednu ze svých. Nikdy jí neřekl, proč si vybral zrovna ji z celého davu. Možná v ní spatřil stejný hněv, jaký kdysi poháněl jeho samotného. Možná chtěl učednici. Možná zbraň. Možná jen dalšího člověka, kterému mohl vzít možnost volby a přesvědčit sám sebe, že mu tím dal nový život. Nikdy mu plně neodpustila, byť se svým novým neživotem se postupně smířila. Byl to však proces trvající několik desítek let. Po Proměně zůstala ještě nějakou dobu v Seattlu, kde se učila základním pravidlům upíří existence. Zjistila, že svět Rodných je stejně plný malichernosti, moci a pokrytectví jako svět lidí, jen s tím rozdílem, že jeho nejstarší hráči mají staletí na to, aby se svých chyb odmítali vzdát. Její vztah ke klanu Brujah se stal spíš osobní než ideologickou záležitostí. Sdílí jeho odpor vůči tyranii, jeho vášeň i nechuť k autoritám, které si nárokují poslušnost jen na základě svého postavení. Zároveň v ní i do dnešních dní zůstává strach, že jednou bude její vlastní vztek silnější než její úsudek. Když se jí někdo postaví do cesty, stále má tendence reagovat dřív, než přemýšlet. Hudby se nikdy nevzdala. Kytara, kterou si uchovala z lidského života, zůstala jednou z mála věcí, které jí připomínaly, že před Proměnou existovala i jinak než jako nástroj rebélie a smrti. Hrála v prázdných zkušebnách, v opuštěných domech a občas pro několik málo lidí, kterým důvěřovala. Až časem si troufla zase na pódia. Její hlas se změnil. Získal zvláštní hloubku a naléhavost, která dokázala přimět posluchače, aby ztichli, i když původně neměli v úmyslu jí věnovat pozornost. I její repertoár se měnil, ale ten syrový, špinavý zvuk, který milovala už v devadesátých letech, nikdy úplně nezmizel. Když přišla válka, začala hrát v podzemních klubech, improvizovaných úkrytech a provizorních komunitních centrech. Hrála pro lidi, kteří měli dost zpráv o katastrofách, dost propagandy a dost hlasů vysvětlujících jim, proč by měli mít strach. Nedělala to proto, že by si myslela, že hudba zachrání svět. Na podobné řeči byla příliš stará a příliš cynická. Dělala to proto, že na několik minut mohli lidé přestat poslouchat sirény, nouzová hlášení a rozkazy. Mohli křičet, zpívat, smát se nebo se hádat o tom, jestli právě zkazila sólo. Což se samozřejmě stávalo, a pokud se někdo odvážil to zmínit, velmi rychle zjistil, že to nebyl nejlepší nápad. S rodinou už se nikdy neviděla a zůstala tak její pomyslnou Achillovou patou. Ponechala je v iluzi, že zemřela při protestech. Její rodiče stále vlastnili restaurace, stále ráno otevírali dveře, připravovali kávu a vítali hosty. Zatímco oni stárli, Zara zůstala uvězněná v těle devětadvacetileté ženy. Občas se v noci vydala kolem některé z jejich restaurací a sledovala osvětlená okna z protějšího chodníku. Záměrně prohlubujíc svoji nechuť z Proměny i vinu za to, jakou bolest způsobila jim. Čirý masochismus? Ano. Na jejich věčnou připomínku zřídila po válce v Seattlu menší podnik s název The Blue Note Grill, který se otevírá až po setmění a kromě fenomenálních burgerů servíruje i jídla, jež jí připomínají dětství. Zde působí jako chef (jak paradoxní u upíra, že?) a občasný performer. Vcelku očekávatelně se zde velmi často odehrávají i různé hudební akce. Je jen mizivé množství těch, kteří by věděli o pozadí jejího původu a přetrvávající nostalgii. Na první možná ani na třetí pohled byste to nepoznali. Je energická a temperamentní. Bruhaj vzhledem i srdcem. Přesto někdy, když hraje sama v prázdné místnosti, si představuje, že její rodiče sedí v první řadě. Že ji slyší, že poznávají její hlas a že jsou na ni navzdory všemu hrdí. Potom dozní poslední tón, místnost se ponoří do ticha a Zara si připomene, že mrtví nepotřebují potlesk. Jen krev.