Textová rpg hra v alternativním světě Vampire the Masquerade

Kaira se narodila v Severním Irsku v jedné z nejdivočejších ér historie této země. The Troubles. V květnu roku 1978 byly konflikty v Belfastu v rozpuku, což znamenalo, že už se odmala učila tomu, jak se chovat, aby se nedostala do potíží a aby měla šanci dožít se dospělého věku. Milující rodiče se jí i jejímu o rok a půl staršímu bratrovi pokoušeli zajistit všechno, co mohly děti potřebovat. Neoplývali zrovna velkým množstvím peněz, byli obyčejnou dělnickou rodinou, což ale znamenalo, že oba projevovali o to větší snahu se jim věnovat – vtloukali jim do hlav nejrůznější zásady, naučili je se opřít jeden o druhého a pokaždé jim zajistili dostatek jídla, čistého oblečení i bezpečí. Stejně tak naučili Aidena, jejího staršího bratra, aby se své sestře náležitě věnoval a nebral to jako povinnost, ale zábavu. A že to tak opravdu bylo. Únikovky, logické hádanky, zábavné pokusy nebo módní přehlídky… každé odpoledne se dělo něco jiného, jen aby Kaira s Aidenem nevnímali vzrůstající napětí v jejich městě. To se samozřejmě nedalo udělat stoprocentně, ale ani jeden z nich nemohl říct, že by vyrůstal jen ve strachu. I v době, kdy oba postupně nastoupili do základní školy, spolu i nadále trávili čas. Přestože byl každý v jiném stupni a našli si svůj okruh přátel, jejich sourozenecký vztah byl pevnější než kdy dřív. Společně čelili všemu, co se proti nim postavilo – spolužákům, konfliktům na ulicích, omezení jídla i možností skrz ztrátu práce jejich matky. Zdálo se, že tímto způsobem překonají celý konflikt. Byli naučení chodit domů bezpečnými ulicemi, nikdy se nezdržovat tam, kde se zdálo, že se může něco stát a postavit se jeden za druhého. Jenže pak přišel 23. říjen. Den, který měl být naprosto obyčejný… a přitom se stal vzpomínkou na osobní peklo. Rodina se vydala na společné nákupy, jenže zatímco Aiden šel s rodiči, Kaira se cestou stačila urazit kvůli tomu, že si z ní bratr opakovaně dělal legraci a když kvůli němu kvůli svému temperamentu vyjela, odnesla to přednáškou ona. Proto se beze slova odpojila a šla si po svém – byla zrovna skoro před obchodním centrem, když uvnitř vybuchla bomba. Ohlušující rána ji zprvu naprosto paralyzovala, jakmile jí ale došlo, že jsou uvnitř její nejbližší lidé, rozběhla se zpátky. Všude byl prach, sklo, krev, křik… bolestí sténající lidi. Běhala po obchodě a volala své rodiče, neschopná je najít mezi troskami a hysterickými lidmi. Dokud nezahlédla bezvládnou ruku s dobře známými hodinkami. Tátovými hodinkami. Jeho nevidomé oči byly něčím, co ji bude pronásledovat i sto let později. Jakkoliv se snažila, jakkoliv s ním třásla, křičela na něj, neprobudil se. O kus dál ležela její matka – v ještě horším stavu, vzhledem k tomu, že jí bomba utrhla nohu a část trupu. Toho dne se Kaira poprvé pořádně setkala nejen s něčím tak drastickým, ale i s bolestí. Ta jako kdyby ji měla roztrhat zevnitř… zvlášť když v ohořelé sténající osobě poznala svého bratra. Ještě žil. Prosila ho, plakala, ale jakkoliv se snažila, nebylo mu pomoci. Jeho zranění byla až moc rozsáhlá a nakonec jí zemřel v náruči. Dopřála mu něco, co ona sama neměla už dlouho pocítit – pocit, že není sama. Došlo jí totiž, že právě přišla o všechno. Neměli žádného jiného příbuzného, což znamenalo, že když ji přivolané autority dokázaly odtrhnout od jejího bratra, došlo jim, že patnáctiletá dívka nemá nikoho, ke komu by ji mohli poslat. Kaira skončila v rukou sociálních pracovníků, kteří se jí snažili najít nejvhodnější místo pro žití – jenže dívka nespolupracovala. Uzavřela se skrz prožívaný žal do sebe, projevovala náznaky agrese a odmítala jakoukoliv pomoc. Několikrát se pokusila o útěk. Hrozilo, že skončí v ústavu pro děti s problémovým chováním, než jí byla nalezena pěstounská rodina zvyklá na děti s podobným chováním. Možná by byli pro Kairu nejvhodnější a nejlepší cestou, kdyby jim dala šanci. Jenže ona jim tu šanci nedala. Hned první noc, kdy se k nim nastěhovala, zmizela. Bylo po ní vyhlášeno pátrání, dlouhé měsíce její obličej visel všude, kde šlo, ale nikdy ji neobjevili. A tak začal její druhý život. Život na ulici. Připletla se k pochybným skupinám, naučila se krást, přizpůsobila se nebezpečnému životu mezi násilnými živly a postupně se radikalizovala. Vinila IRU ze smrti svých rodičů a milovaného bratra, odhodlaná dělat jim problémy kdekoliv, kde to šlo. Postupně ztrácela všechny vštípené zásady, které jí rodiče snažili předat. Ztrácela také svůj úsměv, laskavost, dětskou nevinnost i naivitu, jak zažila spoustu nepříjemných chvil a několikrát se dostala do situací, ze kterých odešla živá jen naprostým zázrakem. Nechávala se pohltit vztekem, touhou po pomstě a negativitou všude kolem ní. Roky plynuly a ani domluvené příměří neotupilo její vztek. Možná spíše naopak. A přesně v takovém stavu ji v roce 2004 objevil Rayan Yasin. Pohledný muž středního věku plný charismatu a přirozené autority. Oslnil ji a přestože s tím pocitem bojovala, velmi rychle se vtěsnal do její přízně. Těžko říct, co on viděl na v té době dvacetišestileté Kaiře. Možná její divokost, její krásu nebo nezdolnost a tvrdohlavost? Možná to byla její vzrůstající temnota odpovídající na tu jeho, co ho finálně přesvědčilo. Nebo její instinkty a schopnost přežít i v těch nejhorších podmínkách. Nikdy jí neprozradil, jaké byly jeho původní plány. Snad si ji chtěl uzmout pro sebe, snad si myslel, že by se mohla hodit jeho nadřízené, snad to byla kombinace obojího, tak jako tak ji jedné noci přeměnil. Bez optání jí vzal život a když se Kaira znovu probudila, místo irského vzduchu poprvé ucítila ten tuniský. První roky pro ni byly peklem. Naučit se žít se svou novou identitou, se všemi novými vjemy pro ni byly trýznivé, jelikož zkrotit její Bestii zrovna v jejím případě dalo dost zabrat. Zvlášť v kombinaci s tím, že se objevila ve světě, který jí vůbec nebyl známý. Nejenže náhle byla v úplně cizí zemi s úplně jinými zvyky, ale taktéž zjistila, že je její sire členem sabbatu a blízkým z okruhu jeho vůdkyně Fatimy. A Kaira měla být jejich novým doplňkem. A protože doposud žila na ulici, bez vyhlídek a ambicí, nikdo po ní nepátral, nikdo ji nehledal. A Rayan si s ní mohl dělat, co jen chtěl. A protože byl pro ni někým, kdo jí dal novou šanci na život, někým, kdo jí nabídl druhý domov, jakkoliv pochybný, postupně si vůči němu budovala velmi silnou loajalitu. A on ji na oplátku postupně ukazoval chod sabbatu a jeho vnitřní fungování. Aniž by si to uvědomovala, Rayan ji tak trochu izoloval, nárokoval si ji pro sebe a zaručil si, že na něm bude závislá. I proto její potenciál nikdy nedosáhl plné výše – alespoň zatím. I přestože tak v sabbatu nikdy nezastávala významnou pozici, byla důležitým článkem. Podílela se na průzkumech a sledování cílů, naučila se základy boje nebo lovu. Chyběla jí ale disciplína a trpělivost starších upírů, stejně jako někdo, kdo by ji vypiloval do diamantu bez strachu, že by ho jednou mohla překonat. Sabbat pro ni i tak začal být rodinou; ne proto, že by vyloženě sdílela jejich ideologii, ale proto, že zase konečně měla pocit, že zapadá. I to se jí ale zhroutilo. Když se v roce 2030 do jejich paláce infiltroval Christopher Morrison a zavraždil Fatimu, zničil nejen sabbat, ale i celý její svět. Znovu. Její sire, Rayan, v onom chaosu utekl. Na Kairu si ani nevzpomněl, respektive ji předhodil před sebe jako návnadu a zmizel dřív, než by ho někdo mohl začít hledat. Nezbylo jí nic jiného, než opět utíkat, přestože měla sto chutí zavraždit Christophera za to, co jí provedl. Její sire ji zradil a opustil, cizí upír otevřel dveře k rozvrácení jejího nového domova a ona… ona byla zase sama a odkázaná čistě na své schopnosti. A přesně takto se v roce 2050 dostala do hledáčku Camarilly. Pár desítek let jim zvládala utíkat a schovávat se, ovšem její povaha ji nakonec zradila a v roce 2080 byla společně s pár dalšími členy rozpadnutého sabbatu, u nichž nacházela skrýš nebo pomocnou ruku, dopadena. Hrozila jí poprava jako většině takovým upírům, jenže jen chvíli předtím, než by mohl být rozkaz vyplněn, se do celé situace vložila samotná Kassandra, jestli ji a její potenciál nemohou naopak využít. Nikdo netušil, že v Kaiře poznala upírku ze svých vizí a věděla, že ji musí zachránit před smrtí, protože by se jí mohla hodit. Vzpouzející Kaira byla znehybněna a začala dlouhá debata o její užitečnosti. Někdo jako ona je nebezpečný, nepředvídatelný, neumí politická upíří pravidla a už vůbec by se mu nemělo odpouštět, čeho byl součástí… nemá ale naopak zkušenosti vhodné pro lov nežádoucích upírů? Není tohle všechno předpoklad pro to, aby byla jednou vynikající scourge? Stačil by někdo, kdo to do ní vštípí, kdo ji vycvičí v dokonalou zbraň, protože sice má základy, ale to je všechno. Může být takřka nepopsanou tabulí. Kassandra měla spoustu skvělých argumentů a její pozice i schopnosti dávaly jejímu zásahu o to větší váhu. Ale kdo by někdo takový mohl být? Chceme to riskovat? To byly otázky, které musely být zodpovězeny. Bylo rozhodnuto, že Kaira bude zatčena, přesunuta na dvůr Kassandry a až se najde vhodná odpověď, buď skončí přece jen jako mrtvola nebo učeň vhodného mentora. Nebyla natolik důležitá, aby ji někdo řešil akutně, jak stačilo, že je zavřená na bezpečném místě a pod dohledem. A snad by se na ni i zapomnělo úplně, možná by ji nechali upadnout do toporu, kdyby se osud nezačal točit směrem, kterým se vydal… najednou je potřeba kdokoliv, kdo by mohl pomoci v boji proti čemukoliv, co se zrovna blíží. A všechno, co Kassandra jako správný loutkař doposud spřádala, do sebe začne zapadat. A shodou okolností se našel i perfektní upír pro takovou práci…