Textová rpg hra v alternativním světě Vampire the Masquerade

Svým narozením byl Nathaniel předurčen k průměrnosti. Narodil se v malém americkém městě konzervativní, usedlé rodině střední třídy. Jeho rodiče nebyli nijak zlí. Nebyli ani přehnaně hodní. Dávali mu, co si mysleli, že by dítě mělo dostávat. Neměli příliš pochopení pro touhu vyčnívat z řady a něčím, někým se stát. Měli za to, že mladý kluk hraje fotbal a sní o holce z vedlejší ulice a jednou vystuduje a stane se něčím klidným a spořádaným. Třeba účetním. Na ruku jim šel starší bratr Max, který skutečně šel a spořádaně se stal manažerem v bance. A Nateovi se z toho všeho solidně zvedal kufr. Do dnešních dní nemůže pomyslet na svůj starý domov, aniž by mu běhal mráz po zádech. Byla to díra v barvách béžové, kam chodily všechny touhy a sny zemřít. Jako pohyblivé písky, bažina, ze které se téměř nedá dostat. To ho děsilo. Tak absolutní, nedozírná a všepohlcující průměrnost, která ho kolem rodičů obklopovala. Trávil tedy spoustu času mimo domov. A zamiloval si vše, co vybočovalo z denní šedi - především umění, moc stvořit něco z ničeho, vyplnit prázdný prostor barvami a myšlenkami. Nebyl dobrý na slova, nástroje, nebo úplně trpělivý na čtení, ale štětce, uhly a tužky mu padly do ruky jako ulité. Dokonce i školu toleroval snáz než pobyt doma, přestože nebyl z nejlepších studentů. Jen si věčně čmáral malůvky do sešitů. Akademické hodnoty k němu zkrátka nepromlouvaly, většina předmětů ho moc nezajímala a učení na testy byla tortura. V tom mu pomáhal starý dobrý kámoš Griffin. K němu domů se pro změnu kýbloval velice rád. Obzvlášť v lásce měl jeho mámu a sestru a ve slabších chvílích chtěl padat na kolena a žádat o spěšnou adopci. Griffinova rodina měla naprosto odlišný přístup k životu. Hledal tu nějaké zázemí, pochopení a mimo jiné, taky pomoc prakticky s polovinou učiva. S Griffem trávil čas rád. Byl jeho opakem a zároveň někým, kdo ho dokázal pochopit. Ze všech kamarádů, které si na škole našel, o něj jediného nebyl ochoten přijít. Ze střední školy neměl šanci dostat se na vysokou (nemluvě o tom, že by mu to nikdo nezaplatil). Rozhodl se tedy dodělat si specializaci na zdravotního bratra. Zdravotnictví mu nic neříkalo - ale tímhle způsobem se pořád mohl vídat s Griffinem a jemu při studiu tak úplně nepřekážet. Věděl, že on to někam dotáhne, bude z něj *někdo*. Sám potřeboval jen z něčeho žít - obrazy mladého bezejmenného umělce se po desítkách zrovna nekupovaly, i když tu a tam si něco vydělal jako ilustrátor, tvorbou letáků, vizitek, pozvánek na svatbu. Našel v sobě ale soucit pro trpící, během svých praxí. Pro příběhy těch, které už nikdo poslouchat nechtěl. I když to pro něj nebyla kariéra, v práci zdravotníka dokázal vidět nějaký smysl. Větší, než kdyby šel utírat stoly do baru. Po dokončení vzdělání nastoupil do práce v nemocnici… A tam přišel kámen úrazu. Prošel menší krizí *“co dělám, proč to dělám, jednoho dne umřu, tohle jsem nikdy nechtěl”*. Zachvátila ho panika. Chtěl být umělcem, malovat, viděl se v pařížských ateliérech, na výstavách v Monaku, v pražských kavárnách a na londýnských vernisážích. Ne u postelí, kapaček, na oddělení paliativní péče. Trochu mu přeskočilo. Nikdo o tom nevěděl, když se zkrátka sebral a přes noc zmizel. Chytil první levnou letenku do Evropy a najednou se ocitl v Miláně. Měl za to, že to bude jen na chvíli. Než najde svou múzu, svou inspiraci a chytí umělecký život za pačesy. Chyba. Už se nikdy nevrátil, odkud přišel. Své rodné město, práci, Griffina, další tehdejší vztahy, všechno nechal za sebou. Sliboval si, že alespoň svému kamarádovi se ozve, ale s každým dnem mu bylo čím dál trapnější vysvětlovat své pohnutky. Vždycky se tak trochu bál, že ho Griffin odstřihne pro vzájemnou jinakost. Asi to nakonec udělal jako první, nehledě na to, jak moc ho to mrzelo. Přesouval se z místa na místo. Skutečně maloval, na ulici, velmi zřídkavé zakázky, cestoval křížem krážem po Evropě, dostal se do několika uměleckých skupin a sdružení, dokonce měl několik nepříliš navštěvovaných výstav. Vždy musel shánět vedlejší úvazky, jinak by nevyžil. Občas využil vzdělání, občas se ptal, jestli si k hranolkám přejí kečup. Bylo to šílené období. Spal minimálně, pil hodně, kouřil jako fabrika. Přišel do styku s drogami a zachránil ho primárně fakt, že si je nemohl dovolit. Taky vystřídal plejádu pochybných vztahů se všemi možnými typy lidí, od dalších malířů až po postarší gentlemany, kteří mu posunuli po stole tu a tam naditou obálku. Na to ale nebyl stavěný. Za celou tu dobu posbíral nejen inspiraci, ale i dostatek vzpomínek, za kterými zavřel dveře a už nikdy by se k nim nevrátil. Sáhl si na dno, objevil svoje limity a z těch nejhorších momentů vytvořil svá nejlepší díla. Protože co dělá dobrý malíř, pokud nekrvácí ze srdce přímo na plátno. Myslel si, že by měl být šťastný - takhle přeci začínali jeho oblíbenci, takhle žili prokletí básníci, nebo ne? Připadal si jako zoufalec, když si eventuelně sbalil svůj raneček a umístil se do letu směr Madrid - New York. Jako by selhal, když už dál nedokázal žít svůj “evropský umělecký sen”. Prostě pohořel. Nebyl z něj nový Picasso, nový van Gogh. Na pár úspěchů, prodaných obrazů, připadala stovka zklamání a bolesti. Ale rozhodl se to nevzdat. Jen na chvíli přesunout bázi operace zpátky do domoviny. Nabrat dech. V New Yorku zpomalil. Znovu začal víc pracovat než malovat, ale pro jednou se s tím dokázal smířit. Na čas. Něco si vydělal, ochutnal podněty velkoměsta a když už to nemohl se třemi dalšími spolubydlícími dál snášet, díval se po něčem dostupnějším. Snažil se spojit město kultury s městem, které ho naprosto nesedře z kůže. Těžké pořízení. Pokusy a omyly zjistil, že Nashville, Shreveport ani Denver nebudou země zaslíbené. V posledním zmíněném si navíc prožil dost ohavný rozchod a dozvěděl se o úmrtí otce při dopravní nehodě. Nebyl v dobrém rozpoložení. V Seattlu přistál náhodou, jako by si hodil kostkou. A byl už unavený. Metropole státu Washington byla posledním pokusem. Přitáhl sem s ranečkem a slzami na krajíčku a první dva týdny v holé ošklivé garsonce s šibeničním nájmem jen probrečel. Roztrhal několik nepovedených pláten, obývák vršil zmačkanými výkresy. Pracovní pohovory byly velká bída. Peníze ubývaly. Uplatnění nikde. Vše se obrátilo až momentě, kdy se mu podařilo úplnou náhodou dostat do komorní vernisáže akrylových maleb - a pro jednou něco vážně prodal. Jakožto naivní trouba opět podlehl chorobě známé jako naděje. A rozhodl se, že Seattle je tím, co potřeboval. Znovu začal malovat. A když přestal vypadat jako boží umučení, sehnal i práci. Návrat do nemocničního prostředí dvakrát neslavil, ale sester byl nedostatek a peníze slušné. Noční šichty navíc nechtěl absolutně nikdo a on už byl na podivný režim docela zvyklý. Snaží se, navzdory náročné ekonomické, umělecké i emocionální situaci, zůstávat pozitivní. A zkouší to. Pořád něco zkouší. Něco v něm se zkrátka snu o velké umělecké kariéře odmítá vzdát. I kdyby pro něj měl obětovat celou svou duši a ještě něco navíc.