Textová rpg hra v alternativním světě Vampire the Masquerade

Nikdy neměl ve hvězdách psáno, že bude šťastný. Nebylo mu to holt určeno.

Narodil se v červenci roku 1947 jako první a jediný syn emočně nedostupné matce a cholerickému, válkou poznamenanému otci. V Barceloně nezažíval v padesátých letech dvacátého století žádné velké štěstí - hlad, přídělový systém, fronty na triviální prostředky k přežití. Býval neklidné, výbušné dítě. Dělal problémy, byl vzteklý, rval se, nevydržel chvíli sedět v klidu a za to vše dostával fyzické tresty. Jak ve školní lavici, tak později doma. První roky života, než udeřila puberta, tak byl většinu času zmalovaný výchovnými modřinami. Až v dospívání se naučil, alespoň otci, uhybat a ve škole držet pusu a krok. A dařilo se mu to. Chvíli.

Další z velkých částí jeho života a dospívání byl zpět v katolickém sboru. Byla to pro něj jedna z mála cest k trochu lepšímu vzdělání, přičemž zároveň si do služby pod církví slibovala jeho matka nějaké získání kázně. Nestalo se, ale získal aspoň nějaký vztah k hudbě, který začal později sám rozvíjet hrou na kytaru. Noci trávil venku mimo domov, často utíkal, hádal se, scházel se s pochybnými partami. Až jednou, když mu bylo sedmnáct, se už domů nevrátil.

Odešel ze sboru, odešel ze školy. Vzepřel se rodičům a šel spolu s vlnou vrstevníků. Rock’n’roll a svobodný svět volal. Vše se měnilo. Nosil zvonáče a dlouhé vlasy, motal si velice nešikovně vlastní cigarety a začal se učit na bicí. Poslouchal hudbu ze zahraničí z dovozu a začal získávat svobodu spolu se Španělskem.

Čtyři roky strávil v obchodě s hudebninami v Barceloně, učil se vyrábět nástroje podle tradiční, katalánsko lutheránské tradice. Ruční práce mu ulevovala na mysli, byl schopný se soustředit a na těch pár let měl pocit, že má jeho život aspoň trochu smysl. Spolu s učňovstvím si založil kapelu - začal jako bubeník, ale nevydrželo jim to ani dva roky a zbytek kluků ho postupně opustil. Nebo je vyhodil sám. Furt mu něco nesedělo na tom, jak kytarista zacházel se sóly, jak basák udržoval monotón, jak zpěvák nevyhovoval jeho preferencím. Sice seděl za bicími, ale hudbu skládal on a než aby své kolegy strpěl v cestě za úspěchem, kterou mu neustále hatili, rozhodl se zastat každý jediný nástroj v kapele. Začal se učit na ostatní nástroje. Produkování hudby nebylo lehké, okolí Madridu bylo stále pod cenzurou a celé tohle jeho snažení bylo zbytečné. V některých směrech měl i Sysifos víc šancí, že uspěje.

Z hudebnin ho mistr vyhodil a on se musel uchýlit k práci na poště, kde přes den třídil a obsluhoval v nekonečném kruhu, po večerech pak hrál v nočních klubech. Nebyla to ani už tak naděje, že prorazí, ale spíš neschopnost opustit svůj sen. Držel se ho a odmítal si připustit, že některé sny jsou doopravdy jen k tomu, aby se snili.

Koncem roku 1972 se vše změnilo. Potkal ji. Alessiu. Bylo to v jednom z barů, ve kterých pravidelně hrával mezi pauzami jiných kapel, většinou na kytaru se zpěvem. Uchvátila ho od prvního momentu, skoro jakoby byl pod nějakým kouzlem. Jistě to byla jen síla její osobnosti a krása a přitažlivost, touha. To vše v kombinaci s absolutně mizérijním životem, který nenáviděl. Předstíral, že je jen o pár let starší. Jen trochu se před ní postaršit, aby se jí více zalíbil. A pak už to šlo všechno ruku v ruce. Párty, drogy, alkohol a sex. Hodně sexu. Nadmíra zábavy, ve které se zcela ztratil a odevzdal, a která ho pár dní po novém roce stála život. Jeho krásná, nepřekonatelná Sia si vzala vše, co mohla a jeho lidské tělo a mysl nebyly určeny k tomu něco takového přežít. Organismus se rozhodl prostě… vypnout.

Zemřel. Ale přežil! Víceméně. Sia ho přeměnila v nepromyšleném momentu, který pro něj měl být finální. Místo náruči smrti si ho k sobě vzala ona. Jeho lásku a posedlost to jen posílilo.

Až roku 1985 žili ve Španělsku, cestovali společně se Siou bok po boku. A nikdy nebyl šťastnější. Postupně se oklepal z traumatu, naučil se lovit a svádět, a nakonec se vrátil zpět k hudbě. Odhodlanější než kdy jindy. Agresivnější taktéž. Obsesivnější. Dokázal dny strávit s nástrojem v ruce a pilovat pár vteřin skladby do dokonalosti, nebo dokud nepraskl struny, nerozbil paličky. Stejně jako měl zápal do života, tak byl také divoký. Neřízená střela s bezpečným přístavem v náručí jeho partnerky a Stvořitelky. Její role se pro něj zkomplikovala.

Spojené státy byli dobrodružství. Měli být jejich soukromým, malým dobrodružstvím, od kterého si tolik sliboval. A tam to začalo… vrzat. Zatímco on se pustil do hudební kariéry, sehnal si studio a začal nahrávat (všechny nástroje sám, ostatní jsou kreténi co to neudělají podle jeho představ), tak Sia se začala pomalu vzdalovat. Ponořený do své práce a večírků, nevšímal si moc jejích změn v chování. Až jednou přišla rána. Byl v USA. On. Ten, kterého nahradil. A jakoby celé ty dekády mezi nimi nic neznamenaly. Opustila ho. A on to nesl hodně těžce. Byla to zrada! Po tom všem pro ni nic neznamenal? Nebyl dost? Snažil se snad málo, měl toho dělat víc? Nebo být někým jiným? Nezáleželo na tom, opustila ho.

Dalších pár let strávil tvorbou, flákáním se po večírcích, nahráváním alb a opět na večírcích. Ale ani tohle nemůže jednoho bavit navždycky, hodně rychle začal padat do vyhoření. Z apatie ho vytáhla až Sia, co se rozhodla po dalších pár letech, krátce po přelomu milénia, ukázat zas za ním v New Yorku. Chvíli mu trvá se přenést přes tuhle zradu, ale nakonec…. je to Sia. Je perfektní, ne? Možná ne, ale stále ji miloval. A byl ochotný se přes tenhle malý přestupek přenést.

Když přišla válka, tak to Sia nenesla dobře a on vedle ní také ne. Časy to byly náročné a spolu s upadající morálkou lidí kolem upadala i jejich energie a odhodlání žít. Viděl na své Sire, že je jen kousíček od toho vstoupit na Slunce. A to nemohl dopustit. Lepší, a bezpečnější, varianta byla jít pod zem a uvést se do Torporu.

Pro probuzení bylo vše… jiné. Nejen svět kolem nich, ale i oni. Sia, jakoby přišla něco ze své energie a přítomnosti a on se dlouhé měsíce sbíral, aby vůbec začal být trochu nohama na zemi. Dalších pár let strávil v disociaci, neschopný se sebrat a začít zas žít. Celý svět, jakoby byl pod vodou. Zvuky vzdálené, realita jakoby virtuální. Než se stačil sebrat, tak byla Sia zas pryč a on osamněl v New Yorku na dalších pět let.

První polovinu sedmdesátých let dvacátého prvního století strávil v nahrávacím studiu, kde kromě pokusů o skládání hudby také bydlel. Nijak to nepomáhalo jeho depresím a disociaci. Přesto se snažil fungovat na autopilota. Koncertoval po barech, nahrával alba, ale nic nebylo dost dobré. Nedávalo to smysl. Neznělo to dobře. Nejedna kytara nebo paličky skončili na hromadě třísek k podpalu.

Do životní krize přišla další sekera. Sia se rozhodla stvořit dalšího upíra. Nahradila ho. Znova. Nikdy jí nebyl dost, nebo aspoň tak se mu zacyklila vzpurná mysl topící se v depresích. Nesnesl být vedle ní a nového “lap-doga”, Xaviera. Byla to až moc velká zrada a pro dobro sebe i jich se odtrhl a jeho a Sii cesty se rozešly.

Nějaký čas zůstal v Americe, především na hranicích s Kanadou, než se začátkem devadesátých let odebral do Asie. Věděl, že Sia s Xavierem budou pravděpodobně někde v Evropě, aspoň tak mu čas od času chodili přesměrované dopisy tam, kde zrovna pobýval. A vlastně i to byl jeden z důvodů, proč se nevrátil domů do Španělska, ale až do začátku dvacátého druhého století pobýval v Japonsku. Bez cíle nebo inspirace cokoliv tvořit, vyhořelý se znechucením vůči celému světu.

Až v posledních deseti letech byl schopný se se Siou a Xavierem vidět. Vždy jen na chvíli, na pár dní, než se zas odtrhl a šel dál. Rána, jakkoliv stará, se stále nezacelila a jeho neustálým, repetitivním nimráním se v ní také neměla ani šanci se zahojit. Na to byl, a je, až moc tvrdohlavý a Xavierovo přítomnost pro něj bude, v kombinace s občasným objevením se Sainta na scéně, navždycky připomínkou, že nikdy nebude dost.