Textová rpg hra ve alternativním světě Vampire the Masquerade

Henry se narodil jako první ze dvou potomků Alexandera a Diany Burke. Od začátku ho ovlivňovaly hlavně dva úzce spojené faktory: křesťanská víra a otec, který byl a stále je pastorem a kazatelem babtistické církve v městském kostele. Vize jeho života byla taková, že se sám ponoří do studia Bible a pak, až bude připravený, převezme otcův těžký úděl navrátit tu pravou víru do srdcí obyvatel Seattlu.
Fakt je ovšem ten, že Alexander Burke patří spíše k zastáncům té více tradiční víry. Události z třetí světové a Helios jako takový byly božími tresty a jestli se lidstvo nebude kát, přijdou podobné znovu a tentokrát ještě horší. Udržuje mezi svými posluchači a následovníky neustálé obavy z Božího hněvu a nabádá je k dodržování všeho, co Bible v jeho podání nakazuje.
A podobně, jako je přísný a nelítostný ve svých kázáních, tak tomu bylo i ve výchově. Ne že by byl Henry vysloveně týrané dítě, ale zažil si nějaký ten pohlavek nebo i staré dobré klečení na hrachu. Víckrát, než by nutně musel, protože se stávalo, že na sebe vzal vinu i za chyby své o pět let mladší sestry. Tu miloval a jako starší bratr ji ochraňoval a staral se o ni a vůbec si byli ti dva během dospívání blízkými přáteli.

Přesně podle plánu pokračovala Henryho cesta po dokončené střední školy na univerzitu, kde se věnoval studiu náboženství, historie a samozřejmě Bible jako takové. Rovněž se během studií naučil staré řečtině a hebrejštině, jelikož k vytouženému titulu M.Div. bylo potřeba rozumět i nejstarším překladům Bible. A on byl pilný a vnímavý student. Z pohledu jeho otce by se dalo říct, že možná a moc. Henry si postupně začal uvědomovat, že otcovo pojetí víry se v několika místech rozchází s tím, jak učení Písma chápe on. Do té doby věřil, protože nic jiného neznal, ale jak poznával skutečný obsah Bible, vytvořil si k víře vlastní a velmi hluboký vztah založený na lásce a empatii. Chápal písmo jako průvodce životem, nikoli jako striktní návod na všechno. Zjistil taky, že tlak na normy a “správné” vztahy se objevuje až v pozdějších přepisech, silně ovlivněných společenskou kulturou té doby.

Jeho rozdílné názory na víru vedly k neshodám s pastorem Alexanderem vlastně pokaždé, když se ze studií ukázal na prázdniny doma. Sám se tedy přímo nehádal, tiše oponoval a když otec začal křičet, prostě odešel. Matka chtěla, aby syn neodporoval a přizpůsobil se, pro klid rodiny, ale Sofia, jeho sestra, dala najevo, že Henryho pojetí se jí zamlouvá mnohem více. Často spolu o víře mluvili a je docela dobře možné, jen díky Henryho laskavosti je jeho sestra stále věřící.

Ne univerzitě poznával Henry život z tolika stránek, které do té doby nepoznal. Stal se samostatným, přivydělával si brigádou v kavárně a taky se seznámil s jednou dívkou. Každé ráno chodila na vanilkové latté a nechávala si ho dělat do vlastního hrníčku, který si nosila. Henrymu se líbila. Hodně. A on se zalíbil jí. Trvalo to několik týdnů jejího okatého flirtování, než kluk konečně pochopil, že zájem je opravdu oboustranný. Začali spolu chodit. Držet se za ruce, později si i tu pusu dali. Oba se ale shodli na tom, že opravdová fyzická intimita počká až na svatbu a svatba počká, než oba dostudují.

K tomu už chyběl jeden poslední rok. Bylo zrovna léto a Henry byl zpátky v Seattlu. Už tehdy ale pracoval na projektu, kolem kterého chtěl postavit svou finální práci, takže večery často trávil v městském archivu, kde hledal texty a staré prameny k tématu své práce. Měl docela odvážný plán porovnávat jednotlivá náboženství a sestavit dle toho nosné myšlenky, na kterých se všichni, nebo aspoň většina, shodnou, jelikož má za to, že nenávist mezi jednotlivými náboženskými směry je umělý konstrukt budovaný napříč dějinami a v základu šlo všem o to stejné. Ale to je nakonec jedno, protože jeho prázdninové přípravy narušil On. Snědý, docela nenápadný ale velmi vzdělaný muž. Povídali si celé hodiny a Henry jím byl už tehdy vysloveně uchvácen. Co si budem, pro Cyruse byl tento student docela snadnou kořistí, i kdyby ho neměl vyhlédnutého pro své vlastní plány.

Tu noc se ještě vrátil domů, ale něco v něm už se změnilo. Druhý den cítil potřebu Cyruse znovu vyhledat. Pomáhat v archivech, uklízet, odvézt svého pána, kam bude zrovna potřebovat. Svého pána? Vlastně ano, přesně tak to teď bylo. Cyrus Jāvidzād je jeho pán a on mu rád a ochotně slouží. Nastěhoval se k němu a doma se ukazoval stále méně často. Do školy znovu nenastoupil a na svou dívku jakoby úplně zapomněl. Postupně jako kdyby i jeho rodina byla stále méně důležitá. S otcem přestal komunikovat jako s prvním. Následovala matka. Sestra Sofia k němu měla stále nejblíž a tu by ani teď nepřehlédl, kdyby za ním přišla. On je má vlastně pořád rád, jenom pro něj jsou v jakési pomyslné mlze, součást minulosti, ale těžko k nim nachází cestu v přítomnosti.
Jediné, co mu z původního života zůstalo, je víra. Stále věří v Boha a čte v Bibli, to ani upíří polibek nebo krev jeho pána nezměnily.

Ve službách Cyruse Jāvidzāda je od léta roku 2118 a od té doby jakoby nezestárl o jediný den, možná spíš naopak. Změnil se. S jinými lidmi, ani těmi, kdo mu byli blízcí, se sám nestýká a dokonce i jeho jídelníček se řídí tím, co si Cyrus přeje. Převážně západoasijská kuchyně a hlavně ovoce – granátová jablka a fíky. Svému pánovi je pomocníkem i pohodlným společníkem. A občas jídlem. Netuší, proč byl za ghúla vybrán zrovna on, ale je za to vděčný. Cyrus je v jeho očích dokonalý. Dává na něj pozor, odvrací světla a stará se, aby měl jeho nesmrtelný společník pohodlí. Udělá, co mu na očích uvidí, a ani se způsobem jeho stravování nemá problém. Nakonec, Bůh nás stvořil všechny a my tu nejsme od toho, abychom soudili druhé, no ne?