Textová rpg hra v alternativním světě Vampire the Masquerade

Narodila se v Salemu ve státě Oregon. Ne, to není ten Salem s historií upalování čarodějnic. A ano, většina obyvatel už si asi zvykla, že to musí pořád někomu vysvětlovat. Tenhle Salem nemá s tamtím Salemem nic společného. Ani v tom jméně se neopičí cíleně. Každopádně, Joyce je jediné dítě manželů Delily a George Carterových. S matkou tmavé pleti a otcem z řad bílých mužů byla Joyce od začátku tak nějak odsouzená nikam úplně nepatřit a být od pohledu jiná. Naštěstí rasismus už v USA není ve 22. století zas takový problém, že? Haha. Jelikož už jako batole projevovala lásku k hudbě smysl pro rytmus, nechala ji matka zapsat na balet. A co čert nechtěl, Joyce to vážně bavilo a navíc byla v anci vážně dobrá, s ohledem na svůj věk. Našla si kamarádky a díky nim pak přemluvila pro změnu tatínka, aby ji přihlásil i do skauta. Finančně na tom rodina nebyla nijak špatně, vyšší střední třída. Měli vlastní dům, dvě auta, dva příjmy a jen jedno dítě. Celkem ideální balanc rodinné a finanční situace. Malá Joyce byla snaživá, přátelská, veselá a cílevědomá holčička se sklonem k soutěživosti. Snad trochu zájmově vytížená, ale nestěžovala si. Ve škole jí to šlo, balet ji bavil a skautskou uniformu si hýčkala. Zkrátka měla od dětství našlápnuto na úspěšnou budoucnost. Jejich skautský oddíl vyrážel pravidelně každé léto kempovat do přírody pod stan. To byla pro Joyce taková pravidelná výzva, jeliko jakkoli ji bavilo se skauty podnikat věci ve městě a okolí, týden v přírodě s sebou přinášel určité okolnosti, které se jí nezamlouvaly. Zkrátka a jednoduše byla pořádný strašpytel. Nikdy se nenaučila plavat, bála se tmy a hlavně zvuků v ní, což uprostřed lesa nebylo nikdy nic moc příjemného. Ale statečně se tomu rok co rok postavila, protože se přece nenechá před skupinou zahanbit! A později taky musela jít mladším skautkám příkladem. Každý se něčeho bojí, ale správná skautka se svému strachu dokáže postavit! Jen ne nutně sama. Bez svého plyšového králíčka Victora by na žádný kemp nikdy nevyrazila. Osud je šmejd. Bylo to právě během letního tábora v roce 2117, kdy se z týdenního zábavně dobrodružného výletu Salemských děvčat stal horor, ze kterého by divákům v kině vstávaly vlasy hrůzou a někteří by pravděpodobně vrátili snědený popcorn zpátky do krabice. Dívčí tábor se stal lovným územím dvojice Rodných, kterým z lidskosti už nezbývalo zhola nic. Vraždili, trhali, kousali… končetiny dopadaly i několik metrů od hlavy ze stejného těla. Joyce to viděla. Tu noc nespala, snad podvědomě cítila blížící se katastrofu, nebo spíš zkrátka prostě měla svoji paranoidní spirálu, kdy se zalekla i zahoukání sovy. Ale dobře udělala. Jejich stan byl až na kraji tábořiště, nejvzdálenější místu, odkud ty krvelačné bestie přišly. Křik vzbudil i její kamarádku ve vedlejším spacáku, ale té rychle zacpala pusu. Ne, Joyce nebyla žádná hrdinka, co by vyrazila na pomoc mladším děvčatům nebo vedoucím. Byla v ní malá dušička a jen doufala, že kdy budou zticha, nevšimnou si jich. To bylo samozřejmě naivní, ale naštěstí pro ně se pak z lesa vyhrnuly další monstra, ale tahleta zaútočila na ty dvě první. Co byly ty potvory zač? Nepamatuje si. Možná medvědi, nebo přerostlí vlci? Už byly skoro u nich, plachta jejich stanu se odhrnula… Ale co tam bylo, to si nikdy nedokázala vybavit. Pamatuje si ale na žár ohně. Oranžové plameny olizující… co vlastně? V nočních můrách tam vídá tváře, ale to je blbost. Nejspíš zvířata při svém běsnění převrhla lampy s olejem a byl z toho požár. Ale protože pršelo… Pršelo, že jo? Muselo, jinak to nedává smysl. Zkrátka oheň se naštěstí nerozšířil. A Joyce se svojí kamarádkou nad ránem doklopýtaly celé špinavé a v šoku do nejbližšího města. Musela to být zvířata, nejspíš se tam dvě hladové smečky servaly o území a přeživší děvčata měla to štěstí, že je oheň zahnal. Aspoň takový byl závěr policie. Masakr v tábořišti nemohl být lidským dílem. Dívky se vrátily domů, ale z událostí toho léta se nikdy pořádně nevzpamatovaly. Rodina druhé přeživší se ještě ten rok odstěhovala pryč z Oregonu a Joyce tak navíc přišla ještě o nejlepší kamarádku. Sice se hned v září vrátila do školy, ale už byla jiná. Bála se pomalu vlastního stínu. Doma spala zásadně s rozsvícenou lampičkou, nedokázala se soustředit a v noci se budila nočními můrami. Přestože dostala možnost nastoupit do druhého skautského oddílu, nedokázala se tam vrátit. A i když v baletu měla nakročeno k celostátním soutěžím, přestala chodit i tam. Ztratila chuť do čehokoli a známky si udržovala spíš z povinnosti, aby aspoň něčím zaměstnala hlavu. Na doporučení školního poradce začala docházet k psychiatrovi a upřímně pravděpodobně jen díky silným tlumícím lékům se jí podařilo dokončit střední školu. Pak se ale zhroutila vyčerpáním, vysoká nepřipadala v úvahu, ale aspoň měla konečně prostor začít objevovat samu sebe. Hledat nové zájmy, nacházet staré. Navíc od rodičů dostala motorku. Chtěla ji už od šestnácti, kdy si nějakou pořídilo pár jejích spolužáků, ale tehdy jí ještě rodiče nevěřili natolik, aby se nebáli, že si na ní něco schválně udělá. Ale teď jim to přišlo jako vhodný dárek k příležitosti začátku nové éry jejího života. A upřímně bylo zkrátka potřeba, aby se Joyce mohla sama přepravovat z místa na místo efektivněji než na kole. Volný rok po maturitě byl zatím asi nejsvětlejším obdobím jejího života. Opadl stres, léky se usadily a ona začala znovu tančit. K baletu se nevrátila, ale našla se ve freestylovějším streetdance. Hudba ji stále dokázala rozpohybovat, vést její pohyby, a během tance si na chvíli zase připadala opravdu šťastná. A na doporučení terapeutky se zabydlela i v kuchyni. Vaření jí teda moc smysl nedávalo, aspoň ne jiný než že lidi potřebují jíst, ale pečení? To byla jiná. Cookiesky, muffiny, perníčky… doma tak bylo vždy něco sladkého k zakousnutí nebo jako dárek pro sousedy. Jejího narůstajícího klidu a návratu občasné radosti si doma samozřejmě všimli. A pochopili to tak, že jejich dcerka už je teda zřejmě zdravá a je nejvyšší čas, aby si našla práci. Nebo se přihlásila na univerzitu. Ale nemůže být jen doma a skotačit, takhle život nefunguje. Jenže trauma nezmizí s prvním úsměvem. A i když Joyce bylo lépe, pořád měla noční můry, pořád brala léky, pořád měla úzkostné chvilky i panické záchvaty. Sice méně, ale… s tlakem na nalezení práce, s opakovaným odmítnutím, s brigádou v supermarketu s toxickým šéfem a s kolegy, kteří nechápali, proč s nima po práci nezajde na pivko nebo proč vždycky zbledne, když někdo prohodí vtípek o čemkoli byť jen vzdáleně blízkém jejím životním zkušenostem, s tímhle vším se její stav zase horšil. Vyčerpáním nedokázala někdy ani vstát z postele, o práci tak přišla a doporučení nedostala. A rodiče ztráceli trpělivost. Přece se holka nemůže do konce života schovávat za jedno léto, které už je dávno pryč! Atmosféra doma byla napjatější s každou depresivní epizodou, s každým vyhozením z práce. Joyce si vyslechla i laické názory o tom, že teď už jí ty prášky nejspíš škodí a měla by je vysadit, být zase normální. Chtělo to hodně odvahy a několik sezení s terapeutkou, ale nakonec padlo rozhodnutí. Něco si za ty roky po brigádách a dočasných pracích vydělala a jelikož do teď neměla pevné výdaje, nebylo toho nakonec zas tak málo. Rozhodně dost na pár měsíců pronájmu garsonky v cenově dostupnější části Seattlu. Bude to náročný, ale postavit se na vlastní nohy je teď možná to nejlepší, co může udělat. A tak je tady. V roce 2126 a v ulicích Seattlu, aniž by měla sebemenší tušení, že je svým monstrům z dětství blíž, než kdykoli předtím.