Textová rpg hra ve alternativním světě Vampire the Masquerade

Narodil se v Paříži v roce 1791 do rodiny honosící se sice jménem Bonaparte, ale historie si jejich zbytečnou odnož nepamatuje ba ani jediným mrzkým skutkem. S Napoleonem byli spřízněni přes všechna možná kolena a snad i lokty, a kdybyste se snad Napoleona zeptali, jestli zná Luciena, asi by na vás akorát tak blbě koukal. Rodiče vlastně také nepatřili vůbec k pařížské smetánce. A to ani náznakem. Otec byl druhořadý malíř obrazů, tzv. patlal, a matka byla pěvkyně v rádoby uměleckém lokále na periferii města. Asi si dovedete představit, kdo z těch dvou víc vydělal. Co domů donesla matka, to otec prochlastal v absinthu. 

Když nebyla doma na stole světská krmě, chodíval Lucien do kostela alespoň pro tu duchovní. Čas od času dostal i pecen spáleného bochníku chleba od jeptišek, to byly dobré časy. Během těchto výletů mimo domov si začal všímat i pozoruhodných církevních jevů. Jejich místnímu faráři lidé nosili všechno možné i nemožné, aniž by si o to jakkoliv řekl. Tedy dobrá, možná občas utrousil cosi v tom smyslu, že by zítra mohl mít chuť na pečeného bažanta, ale nikdy si neříkal o nic přímo. Farář, samozřejmě z čirého vděku, vždy položil ruce na věřícího, zamumlal nějakou naučenou pasáž z Bible a věřícímu se rázem ulevilo od všech jeho neduhů. A když náhodou to nemocné dítko zemřelo o týden později na tuberkulózu, pronesl farář velmi zkroušeně všeobjímající větu: “Bůh si to tak žádá!” a tím to haslo. 

S farářem se nakonec spřátelil a začal u něj pracovat jako zvoník. Rozjel v té době své první pokusy s manipulací lidmi - to když za ním občas někdo přišel, jestli by nemohl něco vyřídit faráři. On byl samozřejmě velice zaneprázdněný a kroutil se jako had. Tedy až do okamžiku, kdy mu byla nabídnuta motivační odměna. Vcelku rychle tak přišel k poměrně zajímavému majetku a zpátky k rodičům se vracel méně a méně. Pořídil si štětce a barvy, a začal malovat. Dlužno dodat, že na tom byl lépe než jeho otec-patlal. Nějak jej to však nenaplňovalo. Něco tomu chybělo. Ale co? 

Jednoho hezkého letního večera vzal úspory a nachystal pompézní večeři pro sebe a svou sestru. Ale kde, když nemá vlastní bydlení? No přece v kostele! A to rovnou na oltáři. Během večeře se na svou sestru nemohl vynadívat. Byla jediným normálním člověkem v jeho životě. Jediná, kdo ho nikdy nezklamala a vždy tu pro něj byla. Hlavně po otcových násilných opileckých projevech, kdy měl Lucien přeražený nos nebo modřinu pod okem, byla to právě Evangeline, kdo jeho šrámy na těle i na duši ošetřila. A i teď, po poslední návštěvě rodiny, měl Lucien rozražený ret. Evangeline mu připomínala andělské plátno. Čisté a neposkvrněné. Napadla jej myšlenka. Ranku na rtu si znovu otevřel a krev nabral na koneček prstu, kterým začal malovat po kůži Evangeline. Začal na jejím krku a šíji. Měl to být jakýsi náboženský výjev, snad anděl sestupující z nebe. 

Během toho všeho byli ovšem bedlivě pozorováni. Sledoval je upír z klanu Toreador, který byl unešený tím, co se před jeho zrakem odehrávalo. Dva mladí lidé, co si po tělech malují krví? Lepší než Molière! Umělecká expozice na oltáři z dvou mladých těl potřísněných krví však neměla trvat dlouho. Do kostela vešel farář a to, co spatřil, si nezadalo s nejdivočejšími představami Sodomy a Gomory. Začal po nich štěkat nadávky, že je nechá zavřít, popravit a kdesi cosi. Upír byl tak rozlícený přerušením toho uměleckého výjevu, že se vynořil ze stínů a do faráře se v mžiku zakousl, vycucnul jej do poslední kapky a jeho tělo zahodil jako kus hadru mezi dřevěné lavice. Pohled mu sjel na dvojici, která měla takový potenciál. Jenže teď byli svědky něčeho, co mělo a muselo zůstat utajeno. Neměl momentálně povolení nikoho proměnit, avšak… To byl problém na jindy. 

Jindy by je pařížský Prince nechal okamžitě popravit, nicméně po řadě válek a honů na vše, co nebylo dokonale katolické, byla populace francouzských upírů dosti prořídlá a mrhat kainitskou krví se nechtělo ani podrážděnému Princovi. Nechal je tedy naživu a v péči jejich sira jménem Florian. Florian byl hedonista každým coulem, požitkář nejen fyzický, ale i duševní a duchovní. Luciena s Evangeline si tedy postupně začal tvarovat k obrazu svému jako nějaký upíří Michelangelo. Dlužno dodat, že přinejmenším Lucien se nechal tvarovat velmi ochotně, protože se mu líbilo, kam to celé směřuje. Právě zde se totiž začal rodit plán, který měl zabrat celá staletí. A to vytvoření mezinárodního náboženského kultu. Mohlo to celé trvat pár desetiletí. Lucien si o sobě začal myslet, že nový křesťanský prorok a pravý nástupce Kaina a Lilith, a založil sektu jménem Děti Lilith. Sekta ideologicky následovala tzv. Cestu Lilith, což byla odnož upířího noddismu zabývající se extází a bolestí jako prostředky pro nadvládu nad Bestií. Jako oficiální text je považována Kniha Nód. Nutno podotknout, že celá tato ideologie je v jakési upíří šedé zóně a jsou jedinci, kteří zasvěcují svůj život vyhlazení všech, kdo noddismus následují, protože ideologie často rozporuje učení Camarilly. 

Jednoho dne za dvojicí přišel Florian, že je opouští. “Luciene, jsi to ty, kdo jednou povede a sjednotí lidi a upíry v jeden veliký národ. Všichni jsme děti Kaina a jeho manželky,” pravil mu jednou zaníceně. “Budeš jako Kain. A Evangeline bude jako Kainova manželka. I ona byla Kainova sestra! Společně jistě stvoříte mnoho potomků a zaplavíte jimi svět.” Z Floriana poté vylezlo, že už zakusil veškeré pozemské požitky a zbývá mu už jediné. Vyjít na sluneční světlo jako upír. Rozmlouvat mu to bylo marné, a tak následujícího rána Florian nebyl. Dvojice osiřela, a to vlastně už podruhé, neb ani jejich rodiče v té době nebyli naživu. Osud však pro ně měl nachystanou dalšího člověka, který by se jim stal rodičovskou figurou. Byla to Vivienne, extravagantní pařížská matróna a provozovatelka kabaretu. Sourozenecká dvojce u ní v podniku utápěla žal po ztrátě Floriana, a to všelijakými zvrácenými způsoby, které zde popisovat nebudeme. Sourozenci se jednoho dne rozhodli, že o Vivienne přijít nemohou, a tak ji společně začali podívat svou krev a udělali z ní ghúla. 

Sekta se začala velmi zvolna šířit, ale evropští věřící byli příliš konzervativní. Nedalo se zde strhnout obrovskou masu jen alternativním učením křesťanství. Byla to právě madame Vivi, která navrhla, že by se mohli přestěhovat do Ameriky, kde jsou lidé daleko tvárnější a ochotnější vstupovat do podivných sekt. Cestu společně podnikli na začátku 20. století a usídlili se v Seattlu, kde si madame Vivi z ušetřených peněz založila nový podnik. Kult Dětí Lilith zažil raketový růst. Lidé lačnili po tom být součástí skupiny, která se profiluje jako outsiderská a hlásala, že jen ti praví lidé jsou potomci Lilith a ti ostatní jsou odpad. S nástupem rozhlasu a televize se začal Lucien angažovat i tam. Měl své vlastní pořady a když poprvé vyprodal malý basketballový stadion na svou první masovou mši, věděl, že má vyhráno. Od té doby je však také trnem v oku Prince tamní domény. Narozdíl od typických noddistů však nevyzývá ke zrušení Camarilly. On na to jde od lesa. Na co by mu byla taková změna poměrů? Jemu stačí mít tisíce fanatických oveček, které mu dávají peníze jen za to, že je pomaluje jejich vlastní krví nebo za účast v krvavých orgiích. Camarilla jej tedy zatím nemá důvod nechat odstranit.